Deníky počtvrté


Pokračování v seznámení s holocaustovými deníky navazuje na předchozí článek.

Do rodiny úspěšného obchodníka v Opavě a operní pěvkyně se v sanatoriu Löw ve Vídni narodila Eva Herrmannová. Své dětství celé strávila v Opavě až do arizace, která nastala po zabrání Sudet v roce 1938. To už musela rodina doslova prchnout do Prostějova. Pár dnů před svými čtrnáctými narozeninami v červenci 1943 dorazila Eva do pražského Veletržního paláce, což bylo střežené shromažďovací místo, odkud se dále pokračovalo transportem do Terezína. V něm byla internována po zbytek války. Svůj deník začala psát v dubnu 1944 a uzavřela jej v červnu 1945, sama autorka se na něj dívala s nadhledem a de-facto se k němu později již nevrátila, nebyl také doposud vydán. Přesto nechala v tématice holocaustu svou literární stopu. Její bratranec Heinz, jeden z mála přeživších příbuzných, napsal mnoho let po válce knihu „Můj boj proti konečnému řešení“, která díky jejímu překladu mohla vyjít v českém jazyce. Sama pak sepsala do útlé knížky „Do Terezína a zpět“ příběh své rodiny, který naprosto přesně odráží tragičnost své doby. Je v něm zachycená láska k rodině, umění a vzdělání v kontrastu k nenávisti, ponížení a utrpení.

Evini rodiče byli profesně úspěšní a poskytovali jí velmi inspirativní zázemí. Tatínek Ervín Herrmann byl spolumajitelem opavského obchodního domu a vlastnil několik nemovitostí. Sám pocházel z rozsáhlé rodiny, ve které se kladl velký důraz na profesi, majetek a vzdělání. Oproti tomu maminka Katharina (zkráceně Kitty) Junkerová pocházela z velice nuzných vídeňských poměrů. Ale svou odhodlaností a pílí se dokázala vypracovat na operní sólistku. Profesionální dráhu začala v Brně a dále pokračovala v Opavě. Zde se pro ni stal osudným zájem častého návštěvníka divadla a milovníka operety. Po čtyřech divadelních sezónách musela v roce 1927 svou profesionální kariéru ukončit, protože se stala manželkou místního váženého obchodníka. Nutno dodat, že v divadlech příležitostně vystupovala až do roku 1933. Divadlo se ostatně stalo osudným také Evě, po válce dokončila opavské gymnázium, poté vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a operní režii na AMU. V oboru pokračovala jako muzikoložka v Divadelním ústavu a nakonec jako ředitelka Opery Národního divadla. Její celoživotní kontakt s divadlem má také svou smutnou tvář, v Terezíně účinkovala ve slavné dětské opeře Brundibár, která se dočkala několika repríz, včetně zinscenované části pro propagační nacistický film. Ze všech účinkujících dětí bohužel většina holocaust nepřežila.

Zajímavý a pestrý je příběh dívky, která také na papír přenesla utrpení holocaustu. Jmenovala se Alice Ehrmannová a pocházela z rodiny pražského architekta a stavebního inženýra. Před transportem do Terezína, do kterého musela se svou starší sestrou nastoupit v roce 1943 jako šestnáctiletá, docházela do pražského Hagiboru, kde dělala dětskou vychovatelku. Tam poznala významného sionistu a pozdějšího diplomata Jochanana Zeeva Sheka (někdy se píše také Zeev Scheck nebo Vilém Scheck), který v dalších letech silně ovlivnil její život. Zeev byl v Terezíně členem skupiny, která katalogizovala likvidované židovské knihy a shromažďovala administrativní písemnosti z každodenního chodu tábora. Po jeho transportu do Ovětimi tento závazek Alice převzala a navíc v říjnu 1944 začala psát deník. Ukončila jej s osvobozením v květnu 1945. Alice svůj úkol dokázala dovést do úspěšného konce a zachránila před zničením spoustu cenných písemností. Mimo ně také deník své kamarádky Hany Bořkovcové (tenkrát Knappové).

Zeev Shek Osvětim přežil a vrátil se do Prahy, kde se ihned zapojil do pátrání po důkazních dokumentech a zaznamenávání svědectví o holocaustu (později tato činnost byla nazvaná Dokumentační akce). Značná část těchto materiálů byla poté vyvezena do tehdejší Palestiny. Dva roky po válce si Zeev vzal Alici za manželku, začala používat jméno Alisa Ehrmann Shek. Rok nato se oba vystěhovali do Izraele a Zeev vstoupil do diplomatických služeb, mimo jiné působil také několik let na velvyslanectví v Praze. Deník Alice Ehrmannové poprvé vyšel až v roce 2002 v anglickém překladu, později také i v německém originále. V českém jazyce prozatím bohužel nevyšel. Při psaní deníku z bezpečnostních důvodů Alice pro německý jazyk používala hebrejskou abecedu. Vydaný text je také doplněn autorčinými terezínskými kresbami.

Další terezínské svědectví pochází od pražského rodáka Pavla Weinera. Do Terezína byl jeho rodina deportována v roce 1942. Zde začal ve dvanácti letech psát deník od dubna 1944 a zakončil jej přesně po roce v dubnu 1945. V Terezíně se dále podílel na tvorbě časopisu „Neshar“, krom této činnosti se také věnoval svému vzdělání. Bylo mu přáno přežít a tak se v Terezíně dočkal i konce války, přežila také jeho maminka. Otec i bratr byli deportováni do Osvětimi, kde zahynuli. Po válce Pavel s maminkou emigrovali do Kanady a následně do USA, kde dostudoval a stal se chemickým inženýrem.

S odstupem mnoha let se mu do rukou jeho deník vrátil, on jej však věnoval židovskému muzeu ve Washingtonu. Teprve až v roce 2011 deník vyšel posmrtně v anglickém překladu, který stačil ještě za svého života pořídit s pomocí své dcery. V češtině deník dosud nevyšel, i když nějaké pokusy o elektronizaci jeho obsahu v Čechách proběhly.

Otec vídeňské dívenky Helgy Pollakové byl válečný veterán původem z Kyjova a majitel vídeňské kavárny. Po rakouském anschlussu v březnu 1938 na ně začaly doléhat Norimberské zákony, rodiče se rozvedli a tatínek s Helgou se přestěhovali k příbuzným do Kyjova. Poté pendlovala mezi Brnem a Kyjovem, ve kterém chodila do české školy. V roce 1943 byli oba deportováni do Terezína, těsně před odjezdem započala jako dvanáctiletá psát svůj deník. Po Terezínu prošla také Osvětimí a před koncem války se do Terezína zase vrátila. Holocaust přežili oba.

Po válce odešla za svou maminkou do Anglie a poté přes Thajsko a Etiopii se vrátila zpět do Rakouska, to už ale jako vdaná pod jménem Helga Pollak-Kinsky. Její deník byl vydán až v roce 2014 v německém překladu, česky zatím nevyšel.

Krátkou písemnou stopu po sobě také zanechal Pavel Bondy, jedná se o několik málo textu, který je datován a adresován jeho dívce Marii. Rukopis se dostal do rukou Pavla Fischla a ten jej přepsal na stroji. Jiné informace o Pavlu Bondym nejsou známé, pouze fakt, že byl v květnu 1944 v jednadvaceti letech deportován do Osvětimi, kde zahynul. Jeho text vydán nebyl.

Podle slov pamětníků existovalo daleko více dětí, které si psaly deník, ale bohužel jejich písemné svědectví zmizelo ve válečném rachotu. Vedle všech již zmíněných je třeba ještě připomenout ty, kteří se ke svému dětskému osudu vrátili s odstupem let a zaznamenali jej pro budoucí generace. Za všechny alespoň tito: Eva Erbenová, Pavel Macháček, Ruth Bondyová, Charlotte Verešová, Alena Ludvíková, Jana Renée Friesová, Ruth Klügerová, Erika Bezdíčková a Arnošt Lustig. Posledně jmenovaný byl také toho názoru, že hrůzy holocaustu je potřeba připomínat alespoň dalších deset tisíc let. Snad tento text této myšlence přispívá a upozorňuje na zlo, které bohužel nikdy nespí.

Mnoho potomků a příbuzných osobností uvedených v tomto textu se starají o jejich odkaz a s velkým úsilím jej posílají dál. Je třeba proto poděkovat rodinám od Felicitas Gardové, Chavy Pressburger, Hany Bořkovcové, Helgy Weissové, Evy Roubíčkové, Pavla Weinera, Michala Krause, Alisy Ehrmann Shekové, Helgy Pollak-Kinské, Evy Herrmannové a Kateřiny Pošové. Dále je potřeba poděkovat všem organizacím a jednotlivcům, kteří se podíleli na vydání popsaných deníků.

Tento text je osobním projevem úcty k lidem, kteří zažili pravé peklo na zemi a přesto si dokázali zachovat svou sílu a důstojnost. V každodenním boji o život v tváři tvář smrti chtěli zachovat svědectví o nelidskosti v jeho pravé skutečnosti, někdy i za cenu obětování vlastního života.

Organizace zabývající se holocaustem:
– Yad Vashem (Jad Vašem v Izraeli)
– Beit Terezin (Bejt Terezín) v kibucu Giv’at Chajim Ichud (Givat Haim Ihud)
– USHMM – The United States Holocaust Memorial Museum (Muzeum holocaustu v USA)
– Židovské muzeum v Praze (The Jewish Museum in Prague)
– Institut Terezínské iniciativy (The Terezín Initiative Institute)
– EHRI – European Holocaust Research Infrastructure (Evropská infrastruktura pro výzkum holocaustu)

Knihy o osudech židovských dětí, které si během holocaustu vedly deník:
– Children during the Holocaust – Patricia Heberer – ISBN 978-0759119857
– Salvaged Pages – Alexandra Zapruder – ISBN 978-0300092431
– Children in the Holocaust and World War II – Laurel Holliday – ISBN 978-0671520557
– Deníky dětí – Jaromír Hořec – 1961, nakladatelství Naše vojsko

České vydání deníků česko-slovenských židovských dětí:
– Deník mého bratra – Chava Pressburger (Petr Ginz) – ISBN 80-86159-54-X
– Deník Otty Wolfa 1942-1945 – Otto Wolf (Felicitas Garda) – ISBN 978-80-85924-66-4
– Deník 1938-1945 – Helga Weissová – ISBN 978-80-7217-965-7
– Píšu a sešit mi leží na kolenou – Hana Bořkovcová – ISBN 978-80-259-0055-0
– Terezínský deník 1941-45 – Eva Roubíčková – ISBN 978-80-87343-67-8
– Deník – Věra Kohnová – ISBN 80-86057-40-2
– Deník 1942-1945 – Michal Kraus – ISBN 978-80-904916-2-5
– Jsem, protože musím… – Kateřina Pošová – ISBN 80-7260-081-8

, ,