Deníky potřetí


Pokračování v seznámení s holocaustovými deníky navazuje na předchozí článek.

„Terezínský deník 1941-45“ je dílem Evy Roubíčkové rozené Mändlové. Pocházela ze žatecké židovské rodiny bývalého rakousko-uherského důstojníka, který v meziválečném období učil na klasickém gymnáziu řečtinu a latinu. V rodině se mluvilo pouze německy. Po zabrání Sudet německou říší odchází celá rodina do Prahy, kde žila až do roku 1941. V listopadu toho roku odjíždí Eva s maminkou v jednom z prvních transportů do Terezína. V prosinci stejného roku si začíná Eva ve svých dvaceti letech psát deník. Při následných transportech do Osvětimi bohužel přišla o celou svoji rodinu a jak sama píše, její zoufalost byla tak velká, že se do dalších osvětimských transportů hlásila dobrovolně. Nebyla vyslyšena a tak patří mezi několik málo lidí, kteří strávili celou svou internaci během války v Terezíně, přičemž v něm zažila jeho počátek i konec, celkem v něm byla vězněna tři a půl roku. Deník je ukončen zápisem z května 1945.

Ještě před válkou se poznala se svým budoucím manželem Richardem Roubíčkem. Ten ihned po vzniku Protektorátu utekl do Anglie, kde bojoval pod hlavičkou britské armády. Po válce se vrátil domů a po propuštění z armády se s Evou oženil. Deník je původně napsán německy, oba manželé jej pro své děti společně přeložili do češtiny v polovině šedesátých let, nedali jej však ke zveřejnění. Až po dalších třiceti letech jej nechali přeložit do angličtiny a v roce 1998 vyšel v USA. Českého vydání se deník dočkal v roce 2009. U této autorky je trochu sporné, zda ji zařadit vedle těch, kteří svůj deník začali psát v mnohem mladším věku, ale z pohledu zákonů první republiky nebyla tehdy plnoletá a lze ji tedy alespoň v počátku knihy považovat za autorku nedospělou.

Kniha Michala Krause vybočuje z řady popisovaných deníků, protože z hlediska literárního stylu deníkem není. Autor si skutečný deník opravdu psal, ale jak sám uvádí, začal s ním jako dvanáctiletý ještě před transportem do Terezína v prosinci 1942 a přišel o něj následující rok v prosinci při příjezdu do Osvětimi. Dále prošel Mathausenem, několika jeho pobočnými tábory a byl zařazen do dvou pochodů smrti, než byl v Rakousku osvobozen americkou armádou. Ihned po válce si byl vědom, že všechny své zážitky musí zaznamenat, dokud má v paměti čerstvě uložené jména, data a pocity. Že nesmí na tuto hrůzu zapomenout. Vrátil se domů do Náchoda a znovu začal psát zpětně svůj deník, který během dalších dvou let dokončil. V roce 1948 emigroval do Kanady a v následujících letech se přesunul do USA, kde dostudoval a stal se architektem. Své zápisky Michal Kraus vydal knižně až v roce 2012 pod názvem „Deník 1942-1945“.

Narodil se v Náchodě do rodiny místního lékaře, specialisty na kožní nemoci. Byl jedináčkem a oba rodiče během holocaustu zahynuli. Při své internaci v Terezíně vydával s náchodským rodákem Ivanem Polákem časopis „Kamarád“. Ivan Polák bohužel zahynul v Dachau v roce 1945. Sám Michal Kraus měl neuvěřitelné štěstí, že své obrovské útrapy přežil, ačkoliv mu při osvobození bylo pouhých čtrnáct let. V úvodu své knihy píše, že původně neměl zájem své vzpomínky někdy zveřejnit. Ale protože par desítek let po válce hrůzy holocaustu začaly upadat do zapomnění, stalo se společenskou nutností tyto kruté vzpomínky v co největší míře zaznamenávat a šířit. Ostatně sám autor považuje tuto činnost u lidí, kteří tímto peklem prošli, za jejich morální povinnost.

Lágrový příběh Kateřiny Pošové je ve srovnání s jinými autory velmi krátký, přesto stejně tragický. Kateřina pocházela z rodiny úspěšného košického architekta a stavitele, který byl hrdým rakousko-uherským záložním důstojníkem a velkým maďarským vlastencem, její rodné příjmení bylo Bárkány. Proto se doma mluvilo výhradně maďarsky a německy. Přestože celá rodina patřila k prvorepublikové košické elitě, byla Kateřina vychovávána v duchu masarykovských myšlenek. Její rodiče byli na svou dobu velice moderní a pokrokoví, zejména v otázce výchovy, stylu života, ženských práv a náboženského přístupu. Po Mnichovské dohodě připadly Košice Maďarskému království, kde pod vládou Miklóse Horthyho panoval vůči židům hodně smířlivý postoj, který je v mnoha směrech chránil. Bohužel na jaře 1944 bylo Maďarské království obsazeno německou armádou a transporty do koncentračních táborů se rozjely naplno. V červnu stejného roku se také rodina Bárkány musela vydat transportem do Osvětimi. Zde Kateřina prošla selekcí a dále pokračovala přes Kaiserwald až do Glöwen, kde ve svých čtrnácti letech začala psát deník. Jeho forma je dosti netradiční a vypovídá o jejím vztahu k otci, právě jemu je adresovaný celý obsah pojatý jako epistolární text. Započala jej dopisem z prosince 1944 a ukončila jej v květnu 1945. Je třeba dodat, že ani jeden z rodičů holocaust nepřežil.

Po válce se Kateřina vrátila zpět do Košic, založila rodinu a v roce 1949 začala žít v Praze. Její maďarský původ ji v podstatě určil další profesní zařazení, protože sama nevystudovala žádnou školu, slovensky mluvila velmi špatně a česky vůbec. Češtinu se naučila až po příchodu do Prahy. Využila možnosti uplatnit svůj rodný jazyk a stala se tlumočnicí a překladatelkou z maďarštiny, přicházela tak do styku s českou i maďarskou kulturní elitou té doby. Původní deník byl napsán v maďarštině a patnáct let po válce jej sama autorka přeložila do češtiny. Vydání se ovšem dočkal až v roce 2003 s výmluvným názvem „Jsem, protože musím…“ Pro komplexnost obsahu autorka dopsala rodinné události, které deníku předcházely a také svůj poválečný životní příběh. Kuriózní je, že původní maďarský originál autorka ztratila a při jeho vydání musela vycházet se svého vlastního překladu.

Článek dále pokračuje.

, ,