Deníky podruhé


Pokračování v seznámení s holocaustovými deníky navazuje na předchozí článek.

„Deník“, který si velmi složitě hledal cestu na svět, pochází z pera Věry Kohnové. Tato dívka pocházela z židovské rodiny z Plzně a protože nikdo z její rodiny nacistické běsnění nepřežil, neexistuje jejich žádná fotodokumentace. Svůj deníček si začala psát jako dvanáctiletá v srpnu 1941 a skončila v lednu 1942 zápisem před transportem do vyhlazovacího tábora. Kde její život vyhasl se přesně neví, její transport odjel do gheta v polském městě Izbica, odkud pokračoval dál do některého z vyhlazovacích táborů. Deník byl pak několik desítek let v držení několika osob až doputoval k Zdeňku Susovi, který se rozhodl jej v roce 2006 vydat. K deníku a osudu v něm zmíněných osob existuje velmi málo informací, proto místo strohých dat poslouží lépe přímá citace jeho posledních pár vět. Pisatelka v tuto chvíli už věděla, že se domů nikdy nevrátí.

Věra Kohnová – Deník – poslední zápis 15. ledna 1942:
Neděle už se, bohužel, blíží. U nás je pořád smutno. Musíme všichni balit. Včera jsem si nechala ostříhat vlasy. Měla jsem velmi dlouhé vlasy až do polovic zad, svázané vzadu dvěma stužkama. Teď je mám krátké. Také jsem se včera nechala fotografovat. Fotografie už prej budou zejtra.
Pro Pána Boha, já už jsem na konci deníku. No, už bez toho nemůžu moc psát. Už jsme tu jenom zítra a pozítří a pak – kdo ví, co bude pak. Dneska už odjel první transport ze Sokolovny. Popozejtří nastoupíme my jeho místo. Jak se mi bude po tobě, deníčku, stejskat! To jsem si věru nemyslela, když jsem v srpnu po zkouškách začla psát své zážitky, že takhle smutně skončím. Nezažila jsem sice ten půl roku mnoho hezkého, ale jak ráda bych tak zůstala.
S Bohem, můj deníčku!
S Bohem!

Dívka s literárními ambicemi a talentem od dětství, který v dospělosti našel své uplatnění. To je stručná charakteristika spisovatelky Hany Bořkovcové rozené Knappové. Narodila se do pražské židovské rodiny, ve které téměř každý člen byl něčím významný. Celá její rodina prošla Terezínem a byla dále transportována do Osvětimi, tamní peklo přežila z rodiny pouze Hana s maminkou. Svůj deník začala psát krátce po svých třináctých narozeninách v srpnu 1940 a dokončila jej až po válce v listopadu 1946. V témže roce poznala svého budoucího manžela architekta Aleše Bořkovce, se kterým měla později pět dětí. Téma dětského světa ostatně považovala za svůj osud, o děti pečovala ještě před transportem v pražském Hagiboru a poté také v terezínském Kinderheimu. Protože se po válce další roky starala o vlastní děti, svou spisovatelskou kariéru započala až v roce 1965. A jak jinak, většinu své tvorby adresovala dětem.

Samotný deník je rozporcován do několika částí, z nichž nejdůležitější je zachycení života v Terezíně. Tato část se dochovala díky kamarádce Alici Ehrmannové, která si také psala deník. Pět let před svou smrtí vydala Hana Bořkovcová knihu „Soukromý rozhovor“, ve které se vyznává ze svých názorů na život, svět, kulturu a lidské hodnoty. Samotné deníky začal zpracovávat její manžel teprve až v roce 2009, což je bohužel také rok jejího skonu. O dva roky později konečně deník vyšel pod názvem „Píšu a sešit mi leží na kolenou“. Kniha samotná je hodně obsáhlá a velice čtivá, autorce na počátku bylo pouhých třináct let a už tehdy byl z textu cítit její literární talent. Je dobře, že jej později probudila k životu naplno.

Další deník pochází od Helgy Weissové, později provdané Hoškové. Její otec pracoval jako pražský bankovní úředník, který ovšem měl sám umělecké cítění. Psal verše a svou dceru v literární a výtvarné zálibě podporoval. Během holocaustu prošla Terezínem, Osvětimí, Freibergem a Mauthausenem. Všechny své zážitky popsala ve svém deníku, který začíná v březnu 1939, přesněji krátkým záznamem z předmnichovské mobilizace a končí v květnu 1945. Deník nebyl dopsán během války, po transportu z Terezína v něm nešlo pokračovat, proto jej ve zdech Magdeburských kasáren v Terezíně zazdil Helžin strýc Josef Polák. Po válce získala deník zpět a dopsala zbytek svých strastiplných zážitků, na své vydání si deník pak musel počkat až do roku 2012, vyšel pod strohým názvem „Deník 1938-1945“. Pozorného čtenáře mimo jiné zarazí, že úplně první záznam autorka vytvořila v necelých devíti letech.

Tento deník má jeden dokumentární rozměr navíc, je doplněn autentickými kresbami samotné autorky. Měla výtvarný talent, který po válce zúročila při studiu na pražské Umprum. Kresbami, které velice přesně zachytily pravou tvář holocaustu, vyhověla vzkazu svého otce, který zněl „Maluj, co vidíš!“ Je třeba dodat, že také její otec nechal po sobě literární stopu, kromě poezie napsal v Terezíně román s výmluvným názvem „I viděl Bůh, že je to špatné“. Bohužel v roce 1944 byl transportován do Osvětimi, kde jeho stopa končí, válku přežila pouze jeho manželka a dcera. Obě po válce měly to štěstí, že dokázaly získat zpět svůj předválečný byt. Helga Weissová dále vystudovala dvě střední školy, vysokou uměleckou školu a stala se mezinárodně známou malířkou.

Článek dále pokračuje.

, ,