Deníky poprvé


Tento text se bude odvíjet ve velmi smutném duchu. I přesto z něj vysvítá určitá naděje, že přes veškeré zlo má dobro alespoň malou šanci přežít.

Každý určitě zná „Deník“ Anne Frankové, byl několikrát zfilmován a patří k základní literatuře o židovských pogromech během druhé světové války. K pozadí jeho vzniku tedy jen krátce, během židovských persekucí v druhé světové válce v Amsterdamu odmítla osmičlenná židovská skupina nastoupit do transportu a byli nuceni se skrývat v tajném prostoru vybudovaném za stěnami kanceláří firemní budovy. Mezi těmito lidmi byla Anne Franková, její sestra a rodiče. Těsně před ukrytím ve věku třinácti let si začala vést deník, ve kterém zachytila všechny události svého nejbližšího okolí. Zápisky započaly v červnu 1942 a skončily těsně před vyzrazením úkrytu v srpnu 1944. Z těchto osmi lidí přežil pouze Annin otec Otto Frank, který po válce korigoval a řídil vydání deníku své dcery. To první vyšlo už v roce 1947, bohužel ve velmi zkrácené úpravě. Následných 54 let se text postupně rozšiřoval a upravoval až do dnešní podoby. Sestry Frankovy zemřely v koncentračním táboře Bergen-Belsen na nákazu skvrnitým tyfem pravděpodobně v březnu 1945.

Tato kniha je bezesporu nejslavnější svého druhu, jenomže není zdaleka sama a ostatní deníky nezaslouženě stojí v jejím stínu. Deníků židovských dětí existuje celosvětově vícero, něco kolem čtyřiceti. A čtvrtina z nich má svůj původ na území předválečného Československa. Ve valné většině byly psané česky, ale taky německy a maďarsky. Nemají žádnou mediální slávu, jsou psané mladými amatéry, přesto mají punc kruté autentičnosti a dobové syrovosti. Ne všichni autoři těchto deníků během holocaustu zahynuli, ale ti kteří přežili, prokázali v dalším životě nezměrnou sílu a chuť žít spravedlivý život.

Po pádu železné opony v Československu byl s padesátiletým zpožděním vydán „Deník Otty Wolfa 1942-1945“. Tento deník je velice netradiční, protože osud rodiny Otty Wolfa probíhal v duchu rodiny Anne Frankové, ale místo úkrytu bylo v přírodě. Text začíná v červnu 1942, kdy rodina Wolfova odmítla v Olomouci nastoupit do transportu a utekla před nacisty do vesnice Tršice, které jsou od Olomouce vzdálené jen pár kilometrů. Zde v lese rodina vybudovala svůj úkryt a v něm přebývala až do zimních měsíců. Přes mrazivé počasí celou rodinu ukrývali místní obyvatelé a po příchodu jara pak zase následoval přesun do nového přírodního úkrytu. Takto vydrželi až do dubna 1945 v prostoru mezi obcí Tršice a osadou Zákřov. Poté došlo k přepadení celé osady a zatčení všech obyvatel ruským kolaborantským praporem. Bohužel v tento den se pohyboval po Zákřově i sedmnáctiletý autor deníku, který tak byl zajat s ostatními zákřovskými muži. Všichni byli mučeni, pak povražděni a spáleni. Rodina o Ottově smrti nevěděla až do osvobození. Deník byl po válce dokončen sestrou Felicitas Wolfovou, později provdanou Gardovou. O samotné rodině, která se dokázala téměř tři roky schovávat před nacisty, vědělo v té době čím dál více lidí, přesto je nikdo nikdy neudal. Tito lidé velice riskovali, protože dávali všanc životy své rodiny pro pomoc druhým. Jim patří veliké poděkování.

Otto Wolf

K tomuto deníku je nutné dodat pár zajímavých informací: starší bratr Otty Kurt Wolf utekl z Československa už v roce 1939 a později bojoval pod velením generála Ludvíka Svobody. Padl v bitvě u Sokolova. Starší sestra Felicitas, která byla v úkrytu rovněž přítomna, se po válce stala úspěšnou živnostnicí až do vyvlastnění majetku komunistickou vládou. Na konci šedesátých let s manželem emigrovala do USA. Protože celou dobu schovávala rukopis deníku svého bratra u sebe, mohl nakonec díky šťastným okolnostem vyjít na světlo, stalo se tak v roce 1997. Manželem Felicitas se po válce stal Otto Grätzer, ten patřil k úspěšné židovské rodině z Mohelnice. Ještě před válkou uprchl z Československa a bojoval proti německé armádě v Africe a západní Evropě. Později s celou rodinou přijal jméno Garda.

Druhý deník pochází také od autora, který válku bohužel nepřežil. Jmenoval se Petr Ginz a jeho smutný osud má zajímavou dohru v tom, že i mnoho let po své smrti překročil svým významem hranice našeho státu. Celá rodina Ginzových byla umělecky zaměřená, už před válkou se Petrovi rodiče pohybovali na mezinárodní esperantské scéně, sám otec byl překladatel a spisovatel, povoláním ale pražský úředník. Syn Petr měl literární a výtvarné ambice a dcera Eva se později stala známou malířkou. Samotný deník začal Petr psát jako třináctiletý v září 1941 a skončil v srpnu 1942 těsně před transportem do Terezína. Tam žil ještě dva roky, které se snažil vyplnit duchaplnou a kreativní činností, jednou z nich bylo vydávání časopisu Vedem. V září 1944 byl transportován do Osvětimi, kde jeho život skončil. Deník byl zakončen osobní vzpomínkou na poslední setkání s bratrem s doslovem Petrovy sestry Evy, ta jej vydala v roce 2004 pod názvem „Deník mého bratra“. Oba rodiče i Petrova sestra válku přežili. Sestra se po válce vdala za Avrahama Pressburgera a společně emigrovali v roce 1948 do Izraele, pak už žila pod jménem Chava Pressburger.

O šedesát let později, konkrétně v roce 2003, startuje v Kennedyho vesmírném středisku raketoplán Columbia na svou poslední misi. Na palubě byl první izraelský astronaut Ilan Ramon, ten symbolicky nesl s sebou do vesmíru několik předmětů bezprostředně souvisejících s holocaustem. Mezi nimi také obrázek Petra Ginze „Měsíční krajina“. Bohužel se při návratu raketoplánu do atmosféry projevila technická závada a celá loď i s posádkou shořela, stalo se tak v den výročí Petrova narození. Spojitost Ilana Ramona, jehož rodina z větší části byla zavražděna ve vyhlazovacích táborech, a Petra Ginze, který zemřel v Osvětimi, obletěla celý svět. Krátce po nehodě raketoplánu se Petrově sestře Chavě naskytla možnost zkompletovat celý bratrův deník, o rok později jej vydala i s ukázkou torza bratrova románu, reprodukcemi jeho obrazů a osobními fotkami. Aby se kruh mohl uzavřít, musel Petrův obrázek ještě jednou putovat do vesmíru. Americký astronaut Andrew Feustel, který na svou třetí vesmírnou misi v roce 2018 vzal tentýž obrázek jako Ilan Ramon, má osobní vazbu k České republice, jeho manželka Indira má zde přes maminku své kořeny.

Článek dále pokračuje.

, , ,