Deníky poprvé


Text této série se bude vinout ve velmi smutném duchu. I přesto z něj vysvítá určitá naděje, že přes veškeré zlo má dobro alespoň malou šanci přežít.

Každý určitě zná „Deník“ Anne Frankové, byl několikrát zfilmován a patří k základní literatuře o židovských pogromech během druhé světové války. Tedy krátce, během židovských persekucí v druhé světové válce v Amsterdamu odmítla osmičlenná židovská skupina nastoupit do transportu a byli nuceni se skrývat v tajném prostoru vybudovaném za stěnami kanceláří firemní budovy. Mezi těmito lidmi byla Anne Franková, její sestra a rodiče. Těsně před ukrytím ve věku třinácti let si začala vést deník, ve kterém zachytila všechny události svého nejbližšího okolí. Zápisky započaly v červnu 1942 a skončily těsně před vyzrazením v srpnu 1944. Z těchto osmi lidí přežil pouze Annin otec Otto Frank, který po válce korigoval a řídil vydání deníku své dcery. To první vyšlo už v roce 1947, bohužel ve velmi zkrácené úpravě. Následných 54 let se text postupně rozšiřoval a upravoval až do dnešní podoby. Sestry Frankovy zemřely v koncentračním táboře Bergen-Belsen na nákazu skvrnitým tyfem pravděpodobně v březnu 1945.

Tato kniha je bezesporu nejslavnější svého druhu, jenomže není zdaleka sama a ostatní nezaslouženě stojí v jejím stínu. Deníků židovských dětí existuje celosvětově vícero, něco kolem čtyřiceti. A čtvrtina z nich má svůj původ na území předválečného Československa. Ve valné většině byly psané česky, ale taky německy a maďarsky. Nemají žádnou mediální slávu, jsou psané mladými amatéry, přesto mají punc kruté autentičnosti a dobové syrovosti. Ne všichni autoři těchto deníků během holocaustu zahynuli, ale ti co přežili, prokázali v dalším životě nezměrnou sílu a chuť žít spravedlivý život.

Je třeba to vzít popořadě, po pádu železné opony v Československu byl s padesátiletým zpožděním konečně vydán „Deník Otty Wolfa 1942-1945“. Tento deník je velice netradiční, protože osud této rodiny probíhal v duchu rodiny Anne Frankové, ale místo úkrytu bylo v přírodě. Text začíná v červnu 1942, kdy rodina Wolfova odmítá v Olomouci nastoupit do transportu a utíká před nacisty do vesnice Tršice, které jsou od Olomouce vzdálené jen pár kilometrů. Zde v lese vybuduje svůj úkryt a v něm přebývá až do zimy. Přes mrazivé počasí se ukrývají u místních lidí, po příchodu jara pak zase budují nový přírodní úkryt. Takto vydrželi až do dubna 1945 v prostoru mezi obcí Tršice a osadou Zákřov. Poté došlo k přepadení celé osady a zatčení všech obyvatel ruským kolaborantským praporem. Bohužel v tento den se pohyboval po Zákřově i sedmnáctiletý autor deníku, který tak byl zajat s ostatními zákřovskými muži. Všichni byli mučeni, pak povražděni a spáleni. Rodina o Ottově smrti nevěděla až do osvobození. Deník byl po válce dokončen sestrou Felicitas Wolfovou, později provdanou Gardovou. O samotné rodině, která se dokázala téměř tři roky schovávat před nacisty, vědělo v té době čím dál více lidí, přesto je nikdo nikdy neudal. Tito lidé velice riskovali, protože dávali všanc životy své rodiny pro pomoc druhým. Jim patří veliké poděkování.

Otto Wolf

K tomuto deníku je nutné dodat pár zajímavých informací, starší bratr Otty Kurt Wolf utekl z Československa už v roce 1939 a později bojoval pod velením generála Ludvíka Svobody. Padl v bitvě u Sokolova. Starší sestra Felicitas, která byla v úkrytu rovněž přítomna, se po válce stala úspěšnou živnostnicí až do vyvlastnění komunistickou vládou. Na konci šedesátých let s manželem emigrovala do USA. Protože celou dobu schovávala rukopis deníku svého bratra u sebe, mohl nakonec díky šťastným okolnostem vyjít na světlo, stalo se tak v roce 1997. Manželem Felicitas se po válce stal Otto Grätzer, ten patřil k úspěšné židovské rodině z Mohelnice. Ještě před válkou uprchl z Československa a bojoval proti německé armádě v Africe a západní Evropě. Později s celou rodinou přijal jméno Garda.

Druhý deník pochází také bohužel od autora, který válku nepřežil. Jmenoval se Petr Ginz a jeho smutný osud má zajímavou dohru v tom, že i mnoho let po své smrti překročil hranice našeho státu. Celá rodina Ginzových byla umělecky zaměřená, už před válkou se Petrovi rodiče pohybovali na mezinárodní esperantské scéně, sám otec byl překladatel a spisovatel, povoláním ale pražský úředník. Syn Petr měl literární a výtvarné ambice a dcera Eva se později stala známou malířkou. Samotný deník začal Petr psát jako třináctiletý v září 1941 a skončil v srpnu 1942 těsně před transportem do Terezína. Tam žil ještě dva roky, které se snažil vyplnit duchaplnou a kreativní činností, jedna z nich bylo vydávání časopisu Vedem. V září 1944 byl transportován do Osvětimi, kde jeho život skončil. Deník byl zakončen osobní vzpomínkou na poslední setkání s ním a doslovem jeho sestry Evy, ta jej vydala v roce 2004 pod názvem „Deník mého bratra“. Oba rodiče i Petrova sestra válku přežili. Sestra se po válce vdala za Avrahama Pressburgera a společně emigrovali v roce 1948 do Izraele, pak už působila pod jménem Chava Pressburger.

O šedesát let později, konkrétně v roce 2003, startuje v Kennedyho vesmírném středisku raketoplán Columbia na svou poslední misi. Na palubě byl první izraelský astronaut Ilan Ramon, ten symbolicky nesl s sebou do vesmíru několik předmětů bezprostředně související s holocaustem. Mezi nimi také obrázek Petra Ginze „Měsíční krajina“. Bohužel při návratu Columbie do atmosféry se projevila technická závada a celá loď i s posádkou shořela, stalo se tak v den výročí Petrova narození. Spojitost Ilana Ramona, jehož rodina z větší části byla zavražděna ve vyhlazovacích táborech a Petra Ginze, který zemřel v Osvětimi, obletěla celý svět. Krátce po nehodě raketoplánu se Petrově sestře Chavě naskytla možnost zkompletovat celý bratrův deník, o rok později jej vydala i s ukázkou torza bratrova románu, reprodukcemi jeho obrazů a osobními fotkami. Aby se kruh mohl uzavřít, musel Petrův obrázek ještě jednou putovat do vesmíru. Americký astronaut Andrew Feustel, který na svou třetí vesmírnou misi v roce 2018 vzal tentýž obrázek jako Ilan Ramon, má osobní vazbu k České republice, jeho manželka Indira má zde přes maminku své kořeny.

Článek dále pokračuje.

, ,