Erasmurcia – poslední dny a návrat domů


Takže, jaké je vlastně opustit místo, které je vám půl roku domovem? Ambivalentní.

Ráno jsem se vzbudila celkem brzo, osprchovala se, ručníky a povlečení dala vyprat, aby je kluci mohli později uložit do skříně a ještě později použít.

Asi desetkrát jsem zvážila kufry. Důkladně jsem uklidila pokoj a vynesla koše, znovu zvážila kufry, odpověděla na pár pracovních mailů a … správně, ještě jsem přehodila pár věcí z kufru do kufru a všechno zvážila.

A potom už stál ve dveřích Mario s úsměvem a taškou. Dárek. Dostala jsem naprosto úžasného velkého růžového plyšového psa. Nemusím asi říkat, jak velkou radost mi to udělalo. Nejprve jsem se ale celkem vylekala, protože pejska už do kufru opravdu nebylo jak narvat. Rozhodla jsem se ho tedy vzít do provizorní tašky přes rameno.

Ráno jsem taky musela vyřešit jednu záležitost, na kterou jsem předtím nepomyslela – používám léky, které nesmí přijít do styku s teplotou vyšší než 30°C. A venku bylo 33°C ve stínu. Honem jsem tedy dala do mrazáku láhev s vodou a rozhodla se ji strčit společně s léky do tašky mezi oblečení, až přijde čas.

Po společném obědě se kluci nabídli, že mi pomůžou se zavazadly a doprovodí mě na autobus. Ve chvíli, kdy zvedli moje kufry, prohlásili, že musí jistojistě vážit víc než 15 kg (což byl můj limit). Vyděsila jsem se, ale na milionté-prvé převážení nebyl čas.

Asi ve čtvrtině cesty jsem pak najednou zalapala po dechu a zastavila se. Vzpomněla jsem si, že mám doma v ledničce léky a v mrazáku láhev na jejich zchlazení po cestě. Takže jsem si dala ještě běh domů a zpátky a pak už opravdu hurá na autobus.

Poslední objímání, poslední pusinky… a už jsem seděla v autobuse. Když jsem pozorovala krajinu, bylo mi trochu smutno, že to všechno musím opustit. Teda hlavně to fantastické počasí. Na letišti jsem obalila kufry, otevřela sušenky a necelé tři hodinky zabila filmem.

Odevzdání zavazadel taky proběhlo dost dobře – bylo to rychlé a kufry měly dokonce méně, něž mi ukazovala váha doma. Potom už mě čekala legrace v podobě bezpečnostní kontroly. Nejen, že jsem měla (klasicky) pět kontejnerů věcí, navíc kontrola trvala děsně dlouho, a aby toho nebylo málo, vybrali si mě na náhodnou kontrolu. Ta spočívala v tom, že mi pán přejel lem sukně a jednu z mých tašek takovým divným papírkem a ten strčil do jakéhosi stroje. Zajímalo mě, na co mě vlastně kontrolují. Pán bohužel neuměl anglicky. Takže jsem se španělsky ptala, jestli mě kontroluje na drogy, nebo výbušniny. Jenom se zasmál a řekl, že ani na jedno z toho. Takže záhada nevyřešena.

Na letišti ze mě taky opadl stesk po Španělsku a začala jsem se řádně těšit domů.

Pak už jen krátké čekání na nástup do letadla a tradááá. Vedle mě si sedl super Španěl – moc zajímavý člověk, který uměl perfektně anglicky a do Polska letěl, jako každý rok strávit léto (aby se vyhnul turistům a horku). Takže jsem cestu strávila příjemným rozhovorem, chvíli sledováním filmu a učením na nadcházející zkoušku. Na letišti mě pak čekal taťka, takže domů jsem dorazila ve tři ráno.

A tady začaly moje útrapy s návratem domů po tak dlouhé době. Ale o tom zase příště.