Erasmurcia – týden šestnáctý


Je vedro na zdechnutí. A když to říkám já, tak to fakt něco znamená. Začala jsem uvažovat, že bych si mohla někdy pustit i větrák. Jo. Takové vedro tu je.

Lituji každého murcijského psa, především proto, že majitelé docela na horko kašlou a venčí i v siestě a zásadně po rozpáleném náměstí. Případně psa vezmou rovnou na nějaký pouliční koncert. Tohle fakt nepochopím.

Každopádně v pondělí a úterý jsme spojili síly se spolužákem Eddiem a jali jsme se hromadně studovat na zkoušku, která byla v úterý odpoledne. A byla fakt děsně těžká. Na žádnou otázku nebyla jednoznačná odpověď, můžete si tam napsat co chcete, ale musíte si to obhájit. Navíc pro moji ruku, nenavyklou na psaní dlouhých textů ručně, to byla olympiáda. Po první straně mě bolela ruka, po šesté už jsem se začala fakt bát. Nervy. Tenhle článek píšu v neděli, a pořád nevíme, jak jsme dopadli.

Pak jsme ovšem hodně zvolnili. Na oslavu, že jsme na tu zkoušku vůbec došli, jsme si koupili dort a zbytek týdne v podstatě odpočívali. Já jsem se rozhodla, že kdy, když ne teď a začala jsem se snažit dostat ven co nejvíce.

V pátek jsem se sebrala a šla si projít jedno z muzeí, které máme asi minutu chůze od bytu. Naprostou náhodou jsem se tam potkala taky s Mariem a jeho kamarádem, takže jsme pak ještě zašli na zmrzlinu, než jsme pokračovali každý svým směrem. Můj směr byl park na druhé straně města. Na mapě jsem si našla, že je tam vodní plocha a tak jsem se to rozhodla prozkoumat. A musím říct, že se z toho okamžitě stalo moje oblíbené místo v Murcii. Rybník s kachnami, několik vodotrysků, stromy, sochy, kavárničky. Moc příjemné.

V sobotu jsem pak navštívila koncert jednoho balkánského orchestru na blízkém náměstí. Protože bylo nádherně, lidé se schovávali do stínu, tak jsem měla lavičku na slunci jen pro sebe. Že sedím na přímém slunci se divilo dost lidí a nedalo to spát hned dvěma staříkům, kteří přišli poznamenat, že jsem dost bílá, že je moc teplo, jestli dost piji… Haha.

Poobědvala jsem nakládaný Camembert vlastní výroby – podělila jsem se i s klukama a Dominik prohlásil, že je výborný. Takže fakt úspěch.

Večer jsem se pak vydala na koncert jiného balkánského orchestru, tentokrát na náměstí přímo u katedrály. To bylo taky moc fajn, jen opravdu narváno a spousta lidí, kteří ven vzali i své děti, kterým se hlasitý zvuk trubek příliš nezamlouval.

Další den jsem se probudila do naprosté výhně (jo, i u nás, v tom totálně studeném bytě). Rozhodla jsem se obléct co nejlehčí oděv a vydat se pracovat do parku, který jsem objevila v pátek. Sedla jsem si blízko jedné fontánky, vytáhla snídani… a v tom kolem prošel nějaký místní pobuda. Když mě uviděl, sedl si na lavičku kousek ode mě a snažil se navázat rozhovor. I když vypadal celkem neškodně, bála jsem se vytáhnout počítač a tak jsem se jen slunila. Na jeho otázky jsem odpovídala schválně co nejvíce nesmyslně, aby mi dal pokoj (Kde bydlíš? Od ledna). Snažila jsem se ho ignorovat asi půl hodiny, když mi nabídl vodu a džus. Odmítla jsem, přičemž on to nepochopil a musela jsem mu vysvětlit, že maminka mě učila nebrat si věci od cizích lidí. Takže po necelé hodince na sluníčku jsem to nevydržela a jala se odejít. Ten pán si ještě řekl o číslo, já jsem mu ho nedala a pak jsem se celou cestu domů otáčela, jestli za mnou náhodou nejde. Ufff, takovéhle epizody teda nejsou nic pro mě.

Postřehy:

  • Horkooooo! (místní stále v dlouhých kalhotách)
  • Dorty v supermarketu jsou tu superlevné a moc dobré
  • Hodina na slunci stačí, aby člověk vypadal jako kdyby se v Česku opaloval týden
  • Parčíky s fontánkami jsou často obsazené místními, kteří tam chodí jen tak relaxovat
  • V našem bytě se vyskytl první pavouk
  • Stále nemám ani jeden štípanec od komára
  • Dominik si koupil větrák na ruční pohon
  • Při poslední návštěvě McDonald’s jsme dostali snad dvacet sáčků kečupu a teď z toho žijeme