Erasmurcia – týden dvanáctý


Po dovolené a krátké návštěvě doma mě po návratu do Murcie čekala ošklivá realita. Realita se zamračeným počasím, spoustou seminárek a úkolů a studeným bytem.

Zpátky do Španělska jsem si přivezla návštěvu. Rodiče sbalili příruční zavazadla a na týden bydleli u mě v obýváku. Nutno říct, že měli opravdu štěstí, protože snad jediný den nebylo opravdu teplo, měli problémy s půjčeným autem a celkově mamka zhodnotila, že Španělsko asi není země, kam by se chtěla vracet opakovaně.

Každopádně jsem nelenila a hned po příjezdu se jala aklimatizovat návštěvou jedné fiesty. Organizovali ji Italové v jednom bytě a všichni vyprávěli, jak to bude fantastické, takže jsem se teda asi kolem půl jedné sebrala a šla. Sama, protože náš spolubydlící už tam byl a Dominik se někam zatoulal. Bylo to fakt vtipné, protože jakmile se otevřely dveře do bytu, stáli tam tři Italové, přičemž jsem neznala ani jednoho. Asi tři vteřiny se na mě dívali, přemýšleli, odkud mě znají, ale nakonec jsme se prostě představili. Přesně tak. Úplně normálně si do bytu pustili člověka, kterého nikdy neviděli. Party byla… jak by měl něco takového hodnotit člověk jako já, to fakt nevím. Představte si takový 3+1, v něm minimálně 80 lidí, všude hudba, povídání a alkohol. Navíc v tom nejvíc dadaistickém bytě, který jsem kdy viděla (nahá figurína pověšená na stěně a nápisy na zrcadlech jako z hororu Included). Zůstala jsem asi dvě hodinky, ale vzhledem k absolvovanému letu a brzkému vstávání jsem opravdu nebyla v nejlepší socializační formě, proto jsem šla celkem brzy na kutě.

V sobotu odpoledne jsme (já a moji rodiče) dostali echo, že večer se chystá něco velkého blízko radnice. A taky že to bylo velké. Celá Murcie se sešla, aby viděla úžasný průvod a pálení obrovské (tak 10 metrů, neke!) zlaté sardinky. Celý tenhle masakr byl zakončený ještě ohňostrojem. My jsme neuváženě přišli už někde na devátou. Sardinku pak spálili až kolem druhé ráno. Nohy nás bolely fakt strašně. Je pravda, že než začal průvod, zašli jsme si na churros a později do jedné z pouličních restaurací, které byly k příležitosti Velikonoc naprosto všude. Bohužel jsem neznala absolutně nic z jídelního lístku. Naštěstí číšníci byli úžasní a jeden slabou angličtinou a druhý s překladačem v ruce popsali, jak uměli, jednotlivá jídla. Měli jsme celkem asi pět tapas. Když jsme dojedli, zeptali se nás, jestli chceme ještě paparajote. O tomhle dezertu už jsem slyšela, ale neměla jsem tušení, co to je. Číšník, unavený věčným vysvětlováním, zašel k vedlejšímu stolu, sebral jim jejich paparajote a přišel nám ho ukázat. Dali jsme si to. Je to list citroníku obalený v palačinkovém těstě a osmažený. List se nejí, jen se z něj sundá ta palačinka. Chutná to jako hodně citronová palačinka. A je to fakt fantastické. Po tom, co jsme zaplatili, přinesli nám ještě tři paparajote zabalené s sebou jako dárek, když nám to tak chutnalo.

V pondělí jsme do školy nešli, neboť se plánovaná prezentace přesunula na středu. S tou jsme si ještě užili, neboť už předchozí týden ve čtvrtek začal zmatek kolem deadline úkolu. V informačním systému bylo napsáno něco jiného, než nám říkal vyučující, a nakonec úplně něco jiného, než co si vyučující myslel. Každopádně jsme nakonec naprosto všichni odevzdávali seminárku po termínu. Tenhle stres se projevil především v naší skupinové konverzaci na Facebooku, kde lítaly domněnky, sprostá slova a jiné projevy zoufalství snad už od čtvrtečního rána.

V úterý jsme zase nešli do školy. Teda svým způsobem. Jeli jsme se podívat do technologického parku do Fuente Alamo (místo, kde mají univerzity z okolí svoje laboratoře). Tam nás čekal učitel. Po hodinové přednášce (celkem zívačka) nás odvedl do laboratoře a ukázal nám různé roboty, které aktuálně vyvíjí. Mezi jinými robota pro kontrolu kvality džusu, robota, který dělá obaly na citronovou zmrzlinu (reálný citron se rozkrojí napůl, vymačká a do slupky se dá zmrzlina), nebo takového, který se používá při výrobě léků. Výlet byl skvělý, roboti naprosto úžasní. Třeba toho na citrony jsme zprovozňovali asi hodinu, nelíbily se mu citrony. Ten na kontrolu džusu zase nejprve vyřadil všechny lahve, abychom si později všimli, že na kamerách jsou stále krytky… Zkrátka skutečně zábava a smáli jsme se od začátku do konce.

Ve středu pak přišly prezentace. První šel náš spolužák – erasmák z Hondurasu, pak Dominik, já a nakonec naši dva španělští spolužáci. My tři první jsme měli prezentaci na celkem podobné úrovni – s odřenýma ušima. Na všechny otázky jsme odpověděli, ale je třeba říct, že otázky byly opravdu jednoduché. Zato Španělé nám totálně vytřeli zrak. Oba měli prezentaci a celou práci na takové úrovni, že jsme jen koukali – obsahovaly automatizaci přihlašování a dokonce mockapp. Marné, je vidět, že se oba tématu věnují i v diplomkách a fakt tomu rozumí. Jestli jsme prezentaci zvládli se dozvíme až na zkoušce, každopádně práce už ohodnocené máme a všichni jsme prošli. Po takovém výkonu jsme zašli ještě na oběd do blízké bocatelie (místo, kde se podávají bagety). Původně jsem pak chtěla počkat do večera na angličtinu, ale po obědě jsem se rozhodla, že už fakt nemám chuť sedět dvě hodiny v poloprázdné třídě a učit se znovu základní slovíčka.

Ve čtvrtek jsme ještě zašli na angličtinu a pak už jsme se v plné síle vrhli na seminárky. Dokonce i Dominik strávil víkend v obýváku u počítače psaním. Deadliny na nás opravdu doléhají.

Postřehy:

  • Paparajote je fakt super
  • Citronová zmrzlina v obalu-citronu je místní specialita a musím si ji brzo dát
  • Ani místní policie neumí anglicky
  • Pro jeden průvod není problém zavřít na celý den půl města
  • Na konci průvodu jedou tradičně alegorické vozy (snad dvacet) rozdávající dárky (balónky, hračky, plyšáky) – lidi jsou na to připraveni speciálními pomůckami na chytání a obrovskými igelitkami
  • Většina chyb se i případě robotů řeší nejlíp systémem vypnout/zapnout