Erasmurcia – týden čtrnáctý


Začalo to.

Spoluerasmáci přestali chodit na párty, místní organizace přestaly organizovat výlety, na informačním systému školy se objevují termíny zkoušek a jiná oznámení…

V pondělí se staly dvě důležité věci. Za prvé jsme obhajovali druhou seminární práci do předmětu o bezpečnosti. A bylo to fiasko snad na všech frontách. Každému z nás položil vyučující takové dotazy, že ani Španělé nedokázali odpovědět na všechno (přičemž jeden z nich všechno, co v práci popisoval, reálně testoval a vypadalo to, že jeho práce bude opravdu bez chyby). Navíc jsme na konci dostali ještě přednášku o tom, jak jsme se všichni pokusili obejít zadání a že tohle se u zkoušky nesmí opakovat, jinak letíme. Ach jo. Je třeba říct, že zadání bylo napsané tak špatně (slabá angličtina, nejasnosti…), že jsme to nepochopili skutečně nikdo.

Každopádně jsme všichni nakonec prošli. Někteří s odřenýma ušima, ale máme to.

A ta druhá – mnohem příjemnější věc – přijeli se za mnou podívat dva kamarádi, přičemž jeden z nich byl překvapení, takže byla moje radost dvojnásobná. I když tady byli jen pár dní, bylo to moc fajn a já jsem šťastná, že se rozhodli těch několik dní strávit se mnou.

V úterý nás čekala skvělá hodina s roboty – učitel přinesl takového toho psa a malého humanoida, co hrají fotbal. Vyprávěl nám, jaké výzvy a překážky taková soutěž obnáší (třeba, že když si člověk v hledišti obleče oranžové tričko, roboti se houfem rozběhnou za ním, protože ho identifikují jako míč) a roboty nám dal vyzkoušet. Humanoid nám předvedl taneček. S pejskem jsme se trošku natrápili, nelíbil se mu povrch podlahy uvnitř ani venku a nešlo mu najít míček. Náhodou jsme pak zjistili, že na stole mu to jde, takže jsme ho v akci přece jen viděli. A musím říct, že to byla jedna z nejroztomilejších chvilek tady.

Večer se pak vracel Mario z Itálie, kde byl na týden. Slíbila jsem mu bramboráky. Ty se nakonec moc povedly, jen jeho žaludek, zvyklý na středomořskou dietu, to druhý den nerozchodil. Když jsem říkala, že už teda bramboráky dělat nebudeme, mávl rukou a prohlásil, že jsou výborné a příště se na to líp připraví.

Ve středu jsem zaspala. No, ne že bych pozdě vstala, ale zapomněla jsem si hlídat čas a prošvihla jsem tramvajku do školy. Ach jo. Dominik bulal taky, pracoval na seminárkách.

Ve čtvrtek mě pro změnu děsně bolela hlava, takže se škola taky nekonala. Každopádně nás příští týden čeká ústní zkouška z angličtiny, takže to už dojít musím.

Ke konci týdne jsem pak prokrastinovala skutečně naplno. Na pondělí bylo za úkol připravit si otázky na vyučující – vysvětlí nám, co nám ještě není zcela jasné. Takže jsem dělala všechno. A když říkám všechno, myslím tím večeře s kamarády v pizzerii, vyprané prádlo, cvičení, umyté a uklizené nádobí, vytřený byt, vynesený koš a zkouknuté dva filmy. Jo a srovnala a označila jsem všechny kořenky ve skříni, což Dominik ocenil fotkou, kterou poslal do společné konverzace se mnou a naším spolubydlícím a popiskem “wtf”.

Postřehy:

  • Každý den je překrásně, modré nebe a teploty skoro neklesají pod 30°C
  • Moje španělština se přeci jen o nějaký ten chlup zlepšila
  • Máme pěkně zlou sousedku (o tom možná jindy)
  • Zmrzlina bez cukru (se sladidly) je moc fajn
  • Česká kuchyně má opravdu těžká jídla, doteď mě nikdy nenapadlo, jak moc
  • Do mého návratu zbývá přesně měsíc. Velmi ambivalentní pocit.