Zlín – otevřené město


Byla sobota ráno. Konečně na konci března začalo svítit sluníčko a vzduch se pomalu oteploval. Setkali jsme se na vlakovém nádraží v Opavě, já, Pavel, Anička, Kamil, Jana a Verča. V rámci inovačního semináře jsme právě započali studentský výjezd do jednoho z nejmodernějších měst naší republiky, do Baťova Zlína. Ten patří mezi několik málo měst, které zažily svůj největší rozmach ve dvacátém století. Zajímavostí je, že v dobách začátků Baťova podnikání měl necelé tři tisíce obyvatel, o třicet let později dvaadvacet tisíc a po druhé světové válce už padesát tisíc, což byl Tomáše Bati sen.

Ale pěkně popořadě, do Zlína jsme z Opavy jeli vlakem, cesta trvala něco přes dvě hodiny a na trati jsme podstoupili pouze dva přestupy. V Ostravě navíc přistoupil sedmý účastník výjezdu Ondřej. Až do Otrokovic nelze zaznamenat nějaký výraznější rozdíl oproti jiným městům, všude samé domečky, sem tam nějaký ten panelák, do toho tovární komín a nádražní budovy. S první cedulí označující katastr města Zlín to přichází, velké cihlově tovární budovy na levé straně a nekonečné pole baťovských domečků na straně pravé. Pro nás něco velmi neznámého. Po třech kilometrech jízdy jsme vysedali na zlínském nádraží a šli směrem hotel Moskva. Baťovských duch je zde všudypřítomný, hlavní třída se jmenuje Tomáše Bati, zdejší Institut je rovněž Baťův, před budovou krajského úřadu je baťovské sousoší a univerzita je také Tomáše Bati. Jen ta filharmonie je Bohuslava Martinů, kdyby ovšem někdo z Baťovy rodiny hrál na hudební nástroj, tak i ten Martinů má určitě smůlu.

Cestou na univerzitní koleje, kde jsme byli ubytováni, jsme ještě nabrali Hanku a Kláru. Dohromady nás tedy bylo devět. Na koleji jsme vyřešili ubytovací formality a hurá do univerzitní knihovny. Ta je opravdu fantastická, stojí kousek od hlavní cesty pod kopcem vedle kongresového centra. Obě stavby navrhla Eva Jiřičná a vedle sebe působí skutečně moderně a impozantně. Vlastně vyzařují a zároveň tím potvrzují moderního ducha celého města. Tak jak působila na lidi architektura baťovských staveb, tak dnes působí tato dvě moderní centra. Město Zlín může být na svou slavnou rodačku právem hrdo.

V knihovně jsme kontaktovali naši spojku, dnes velkou oporu progresivního knihovnického týmu Světluš. Díky ní jsme během naší exkurze v knihovně navštívili všechny přístupné prostory plus podzemní depozitář. Ten na mne osobně působil obzvláště undergroundově, jako pracovní prostředí bych si jej dokázal představit. Do jednoho jsme se shodli, že vnitřní prostory knihovny jsou velmi moderní a příjemné, prosklený prostor byl v ten den prosvícen slunečním světlem a při pohledu na odpočinkové polštáře se nám nechtělo už nikam jít. Ale museli jsme, v knihovně byli ještě studenti a my jsme nemohli působit žádný hluk, proto jsme využili dvou hodin času a šli se naobědvat. V nedaleké restauraci jsme pojedli v příjemném nezakouřeném prostředí a následoval přesun do kavárny, kde kromě vynikající kávy prodávají i v okolí vyhlášené vafle. Nevím, jak to děvčata dělají, ale po hutném obědě dokázaly spořádat ještě jednu takovou pořádnou dobrotu.

Zlín – otevřené město

Konečně následoval návrat do vyprázdněné knihovny, vyšli jsme do nejvyššího patra a seminář mohl začít. Zuřivě jsme diskutovali, hráli hry a přemýšleli o závěrech našich projektů. Seminář skončil se západem slunce a my se vydali na prohlídku města spojenou s večeří. Tou byl výtečný hamburger ugrilovaný z pravého masa před našima očima v místní „burgerárně“. Nebyl pravda nejlevnější, ale úměrně ceně opravdu chutný. Jen Pavel si prostě musel dát druhý, což se u člověka s postavou většího šifonéru dalo očekávat. Prošli jsme se po jedné ze dvou hlavní jednosměrek, zahnuli jsme na náměstí Míru a navštívili jsme obchodní centrum Zlaté jablko. Na něm není zajímavé, co je uvnitř, v tom si nezadá s jinými obchodními centry, ale jak je ze strany náměstí mazaně schované. Zvenku totiž působí jako normální vchod či vjezd do většího historického domu. V centru jsme nakoupili pamlsky na večer a vydali se pěšky kolem muzea směrem ke krajskému úřadu. Dnešní muzeum je vlastně bývalý zlínský zámeček. Dnes v něm probíhají výstavy a kulturní akce. Budova krajského úřadu má daleko kratší historii, byla postavena v polovině třicátých let a ve své době byl nazýván Baťův mrakodrap nebo také Jednadvacítka. Tento dům nechal postavit Jan Antonín Baťa a proslavil se proskleným výtahem, kde měl Baťa svou mobilní kancelář. Po revoluci se dům nacházel ve velmi zbědovaném stavu, Zlínský krajský úřad jej nechal opravit a přestěhoval do něj svou armádu úředníků. Ke cti tomuto úřadu můžeme přičíst, že v rámci rekonstrukce zůstala v přízemí expozice o historii tohoto domu plus očima přístupná Baťova kancelář. V posledním patře domu se nachází kavárna a veřejnosti přístupná terasa, která poskytuje nádhernou vyhlídku na celé město. Tento neočekávaný bod programu jsme si opravdu dostatečně užili, jen ten zachovalý páternoster nebyl bohužel v provozu. Z mrakodrapu jsme už šli přímo na koleje, kde jsme až do pozdních hodin hráli společenské hry a rozebírali životně důležité témata.

Druhý den ráno jsme vyrazili na vlak docela brzy, tak jsme bohužel nestihli zajít ani do námi vyzkoušené kavárny. Cesta zpět uběhla velice rychle, přesun do Otrokovic proběhl trolejbusem zlínské MHD a odtud jsme jeli vlakem přes Ostravu – Svinov do Opavy. Tento výjezd se opravdu vydařil. A ačkoliv jsme všichni spěchali domů, bublal v nás takový hřejivý pocit z dobře stráveného času s příjemnými lidmi. Snad tento výlet nebyl v rámci našeho studia poslední.

 

 

, , ,