Erasmurcia – týden devátý


Tak jsme tu už dva měsíce. Někdy lidé říkají takové ty fráze typu “Připadá mi to jako včera.” nebo naopak “Zdá se mi, že už je to mnohem déle.”. No, nedokážu se naplno ztotožnit ani s jedním. Na jednu stranu mi to připadá, jako bychom tu byli jen pár dní – stále mám pocit, že jsme ještě nic neviděli, nezažili, nenaučili se španělsky. Na druhou stranu je náš život už celkem rutina a odehrává se převážně v zajetých kolejích.

V pondělí jsme měli jak přednášku, tak cvičení. Učili jsme se instalovat na linuxový systém anonymizační systém pro prohlížeč. To bylo celkem zajímavé. Ale dlouhé. A taky nám učitel zadal druhou seminární práci, která je stejně dlouhá jako ta první (MOC!). Navíc email s touhle informací mi přišel někdy kolem půl druhé ráno. No, pak už jsem nezabrala až do rána. Celou dobu jsem přemýšlela, jak to všechno zvládnout a nezbláznit se.

V úterý ráno se u nás ukázal takový podivný muž. Zazvonil, vychrlil na mě něco španělsky a hrnul se nám do bytu. Nerozuměla jsem mu ani slovo, takže mě prostě odstrčil od dveří a zmáčknul na domovním telefonu bzučák. Pak řekl něco dalšího a odešel. Od vchodových dveří na mě zakřičel “Gracias!” a byl pryč. Až o několik momentů později mi došlo, že opravoval nějaké zařízení dole a nemohl se dostat z domu, takže potřeboval pustit. Že se mi to nezdálo mi potvrdil jen zápach cigaret, který po něm v bytě zůstal.

Po úterní hodině jsme se vydali poprvé do Copycentra školy. Tady je to opravdu neskutečný byznys a jsme hloupí, že jsme tam nedošli už dříve, protože je to ve škole přece jen o něco levnější než ve městě a navíc člověk nemusí stát dvacet minut frontu. Pán za pultem sice nemluvil vůbec anglicky, ale naštěstí moje španělština stačila bohatě a i Dominik si dokázal nakonec sám říct, že chce černobílý tisk.

Ve středu jsme měli konečně prezentaci s našimi španělskými spolužáky. To dopadlo celkem dobře, text vyloženě četla jen jedna slečna a prezentaci jsme přetáhli o 15 minut. Navíc někdy dávali spolužáci i pozor, takže vlastně fakt úspěch. Akorát teda skupina, která měla prezentaci po nás, měla prezentaci téměř identickou (obsahem i strukturou), takže jsme to vlastně celkem vyhráli, že jsme šli jako první. Každopádně spolužákům se velmi ulevilo a po prezentaci byli opravdu šťastní. Já jsem celou prezentaci nahrávala (rukama spolužačky Lucky –  díky!) a i když byli všichni v týmu zprvu proti, nakonec byli rádi za možnost podívat se zpětně na svoje chyby a jak vůbec vypadají, když přednáší.

Čtvrtek byla klasická hodina angličtiny, kde jsme s Dominikem každý v jiné skupině. Já jsem během týdne zjistila, proč nevidím žádné materiály, které učitel nahrává do informačního systému: jsem tam přiřazena k Dominikově skupině a tedy jinému učiteli. Budu si muset o materiály psát. Každopádně na cvičení jsme dělali scénky na téma “kulturní nedorozumění”, což byla velká zábava. Je sice fakt, že pro naši skupinu jsem to celé vymyslela, napsala, nacvičila, odříkala a v podstatě i zahrála já, ale ono je to těžko, když jste ve skupině se dvěma Španěly, kteří nikdy nikam nevycestovali a tedy žádné takové nedorozumění nepoznali. Večer se mi do tohohle předmětu podařilo úspěšně odevzdat obě seminární práce, které po nás učitel vyžadoval, takže alespoň tohle už mám z krku.

No a v pátek mě Dominik vytáhl na zmrzlinu. Původně jsem totiž nechtěla nikam jít a věnovat se raději seminárkám a práci, ale po jeho naléhání a hlavně silnému argumentu, že je venku teplo, jsme vyrazili do města. Dali jsme si v zapadlé zmrzlinárně oba netradiční příchutě – Dominik karob a já nějakou „spešl“, která vyhrála mezinárodní soutěž – olivový olej, bazalka a speciální med. Užili jsme si to moc. Pak jsme si ještě zašli na naše oblíbené montaditos – tentokrát jsem si zkusila s kozím sýrem a pestem a bylo to naprosto parádní. Takové večery mi budou chybět.

PS: Příští dva týdny si beru volno, ale článek bude. Nebo taky ne. Možná budu radši na pláži jíst mražený jogurt a chytat bronz… ještě se rozhodnu 😀

  • taby (záložky/karty) v prohlížeči se řeknou “pestaňas” – tedy řasy.
  • v ulicích je k večeru naprosto plno a každá kavárna už má otevřenou zahrádku (pokud ji teda vůbec zavřela na zimu)
  • tofu je tady straaaaašně drahé a jen jeden druh
  • v hodinách prostě není zasedací pořádek (a já si na to za Boha nemůžu zvyknout)
  • pořád je kolem 22° – nic moc.