Erasmurcia – týden čtvrtý


Bylo by krásné, kdyby byl tento report pravidelný, že? Třeba kdybych si každou neděli sedla a napsala ho. No jo, jenže člověk míní a Espaňa mění.

Pořád jsme nemocní. Střídavě s Dominikem kašleme a snažíme se vyléčit co to jde. V posledních dvou týdnech bylo pořád docela chladno (čili přes den 16 stupňů). Mně se navíc rozbilo topení, takže jsem se fakt bála o život (naštěstí pan majitel bytu mi pohotově dovezl jiné). Ovšem teď… záviďte, je co. Pořád přes dvacet stupňů, sluníčko, azuro, přesně jako z fotek. Jeden z našich učitelů dokonce prohlásil: “Tak tohle byla ta zima. Dva týdny. Já vám říkal, že déle to trvat nebude. Teď začíná léto.” A naši spolužáci vtipkují, že zatímco v Game of Thrones je heslo “Winter is coming” tady platí “Summer is coming” a brzo bude vedro k nevydržení.

Ve škole je to pořád fajn, v obou předmětech informatiky nám skončily bloky se stávajícími učiteli a příští týden začínáme nová témata. Měli bychom už taky pracovat na seminárkách a úkolech, ale víte jak… maňana. Pro jistotu jsme si zapsali ještě jednu angličtinu a domluvili se s učitelem, že budeme chodit jen na cvičení. Ta jsou jednou za dva týdny s opravdu super vtipným Američanem, je nás na hodině asi jen deset a je to opravdu šedesát minut konverzace na dané téma. Takže pohodka. Když jsme se ptali, zda si máme koupit učebnici, vyučující nám řekl, že naše angličtina je na vyšší úrovni než v té knížce, takže fakt nemusíme. Super!

V angličtině pro podnikání (ten předmět, kde je nás hafo a anglicky mluví pět procent lidí) začaly prezentace skupin. Jako jedna z prvních skupin šly na řadu naše kamarádky z Liberce, pak to ovšem šlo od desíti k pěti. Čtení slidů (a ještě špatně) included. Takže jsme celkem v klidu, nároky tu snad tak velké nebudou.

Ke konci minulého týdne na mě dopadl neskutečný splín. Bylo mi smutno, stýskalo se mi, ne a ne se vyléčit z toho kašle, byla jsem pořád v práci a navíc nám odjel na dva týdny domů Mario, takže bylo v bytě zase o něco prázdněji. Rozhodla jsem se proto zažít něco nového. Vydala jsem se k řece (Segura – to znamená bezpečí) na procházku. Dala jsem si za cíl se ztratit. Pokaždé, když mě něco zaujalo, budova, světlo, tvar ulice, prostě jsem za tím šla. Nachodila jsem takhle noční Murcií asi osm kilometrů a bylo to naprosto fantastické. Všude spousta lidí, zrovna končila mše, takže jsem se zašla podívat i do jednoho zajímavého kostela… Musím si to zopakovat.

Po cestě z procházky jsem natrefila na drogerii. Rozhodla jsem se koupit si kartáčky na zuby, protože ten, který jsem si dovezla, už byl celkem jetý. Při té příležitosti jsem se rozhodla pořídit si slevovou kartičku. V životě jsem tak dlouho kartáčky nekupovala. Zoufalá prodavačka se ptala zákazníků, zda neumí anglicky (tipněte si výsledek), nakonec to vzdala a podala mi papír a propisku, abych jí všechno potřebné napsala. No považte sami:

Prodavačka: Jméno?

Já: Kateřina Pejšková

P: *kouká nechápavě, nakonec chce občanku. Jakmile uvidí Ř a Š, viditelně zbledne.*

P: Dobře. A místo narození?

Já: *ukazuju, kde to na občance najde. Už je mi jasné, že jakmile uvidí Český Těšín, asi ji trefí*

 

Takže díky, Mami a Tati :D, Španělsko mě miluje!

A teď to hlavní: V sobotu jsme se zúčastnili vyhlášeného karnevalu v Águilas! Je to mezinárodní událost, trvá dva týdny a my můžeme potvrdit, že je to fakt velkolepé.

Výlet organizovala místní pobočka Erasmus Student Network. Jelo nás celkem 350, takže šest autobusů. I když událost byla obrovská (představte si třeba davy jako na Colours of Ostrava, ale v celé Opavě), v podstatě neustále jsme potkávali nějaké Erasmáky. Águilas je překrásné. Pláže, hrad, křivolaké uličky… Rozhodně se tam plánuji vrátit na koupání. Ale zpět ke karnevalu. Ten tady zahrnuje velkolepé kostýmy (místní je museli tvořit celý rok) a nejlépe hromadné – potkáte tu celou partu z Toy Story, dvacet pět Deadpoolů, pandí rodinku… My jsme měli možnost vidět i scénku organizovanou přímo městem, profesionální tanečnice, nebo Miss Carneval 2017. Součástí oslav je i zdlouhavé recitování básní (nepochopila jsem ani já, ani moje kamarádky z Itálie), kdy jedna osoba čte text (znělo něco jako “slib účastníka karnevalu”) a ostatní opakují vždy poslední dvě slabiky posledního slova verše. Na náměstí bylo tak narváno, že jsme se tam málem neprocpali, takže když všichni začali opakovat, byl to fakt hukot.

Jinak to na karnevalu vypadalo jako u nás na pouti – spousta jídla (čerstvé churros, salchipapas, gofry, pečená brambora s náplní, hamburgery, něco jako naše bramboráky…), spousta lidí a taky neskutečně hlasitá hudba, kterou tady dotáhli k dokonalosti. Po městě se totiž během oslav pohybuje několik alegorických vozů a z každého hraje jiná hudba. Navíc každý bar a hospoda hraje co nejhlasitěji. Zábava probíhá přímo v ulicích. Takže se může stát, že tančíte na určitou hudbu a z ničeho nic přijede z jedné i druhé strany alegorický vůz a vy se ocitnete v obrovském hudebním zmatku a navíc těm autům musíte uhýbat. No, po téhle noci jsem myslela, že už nikdy pořádně neuslyším, co vám budu povídat. Odjezd domů byl ve 4 hodiny ráno, měli jsme tak dost času vyškrábat se na kopec, na kterém stojí hrad, nebo se proběhnout po pláži (což jsme s Italkami rády udělaly), tančit, jíst a pít.

Byl to zkrátka vážně silný zážitek a uvažuju o tom, že by bylo fajn se sem znovu při téhle příležitosti kouknout i příští rok.

 

Postřehy:

  • Španělé neumí říkat “S”. Tak třeba na přednáškách se prezentuje z “eslidů” o “estandartech”.
  • churros mi prostě nechutnají a asi ani nezačnou, jsou moc mastné.
  • jít na karneval pětkrát do týdne je zcela normální.
  • ač je tu opalovací krém naprostá nutnost, málokde ho tu seženete a celkově u nás je mnohem větší výběr jak z druhů, tak cen a velikostí.
  • budoucí bakaláři absolvují něco jako naše focení na tablo.
  • momentálně nejhranější písnička tady se jmenuje Despacito a zní takhle https://www.youtube.com/watch?v=kJQP7kiw5Fk