Dálkové studium Infovědy? Přece naprostá pohoda


Taky sdílíte názor, že dálkové studium je oproštěno od mnoha povinností a je pouhou odlehčenou verzí denního studia? Nebudu nikoho přesvědčovat o opaku, jen bych rád těmto pochybovačům vysvětlil, že takový dálkař má mnoho dalších povinností, vedle kterých je náročnost studia rovna vyplňování daňového přiznání. Obsah tohoto příspěvku není nijak dramatizován, syrově a bez příkras popisuji svůj standardní den, v jehož průběhu musím stihnout opravdu všechno. Takže studuji na Slezské univerzitě Infovědu, mám rodinu a den začíná. Je půl sedmé ráno.
„Báro, Matouši, vstávejte, je půl sedmé, honem!“Studuj Infovědu - rodinná pohoda
Matouš vstává a přesouvá se k jídelnímu stolu, Bára nic.
„Báro!“
„Mně se ještě nechce.“
„Dělej!“
„Ještě pět minut.“
„Okamžitě!“
Vzestupující důraz v hlase se pomalu blíží hlasitosti motorové pily.
„Makej, za chvíli jdeš do školy!“

Konečně se dcera uráčí vstanout a pomalu se také přesouvá k jídelnímu stolu. Oba sedí u stolu, před sebou jednu koblihu na talíři a hrnek nápoje. Snídaňová pohoda může začít. Pět minut se neděje vůbec nic, pak děti začínají velice pomalu ukusovat koblihu. O co pomaleji se noří do jádra koblihy, o to rychleji si mezi sebou vyměňují názory. Za dalších deset minut se debata proměňuje v řev, kdy jeden překřikuje druhého. Vrcholem je volání:
„Mamí, Matouš schválně opakuje po mě slova!“
„Tatí, Bára si zacpává uši a dělá bla bla bla!“
Opět je potřeba použít diplomatické metody honáka dobytku:
„Sakra, nechte toho a jezte, za chvíli jdete!“
Ve stejném duchu vše pokračuje další dvacet minut, což je standardní doba konzumace ranního pečiva.
„Kdo dojedl, okamžitě převlékat a umývat zuby, dělejte!“
Je po sedmé a děti vyrážejí do pokojíčku hledat své oblečení. Uběhne pět minut a děti se vracejí do obýváku v úplně stejném stavu.
„Mami, nemůžu najít nůžky.“
„Mami, nevíš, kde mám svoji monsterhajku?“

Ve čtvrt na osm opět praskají okenní tabulky pod tíhou nelidského řevu. S křikem děti vyrážejí zpět do pokojíčku pro oblečení. A co čert nechtěl, pořád není něco k nalezení. Po dalším usilovném popohánění jsou děti připraveny na ranní hygienu. Prvních pět minut opět žhavě diskutují a překřikují.
„Tak co je? Nebudete dneska fungovat?“
Po tomto důrazném dotazu se konečně dostávají k pastě a kartáčku. Tohle jim naštěstí jde docela rychle, protože to většinou pěkně odfláknou a rodiče pak zase budou poslouchat u zubařky jedovaté poznámky o nedůslednosti. Po čištění si jdou rychle sbalit věci do školy, večer předtím samozřejmě nebyl čas, takže je potřeba na poslední chvíli najít pouzdro, láhev na pití, boxík na svačinu, zkontrolovat všechny věci a jako bonus zabalit pár nepostradatelných hraček.

„Báro, sponky a hřeben, rychle, ještě tě upravím.“
Opět dcera vyráží do své džungle s výrazem uraženého krále bramborových lidí. A samozřejmě nemůže zaboha své sponky a gumičky dohledat. Naštěstí maminka funguje skvěle a má připravené náhradní, ty původní se prostě někam propadly. Ono vůbec se u nás záhadně ztrácejí věci, asi budou z dětí astrofyzici, protože s největší pravděpodobností si v pokojíčku dokázaly vytvořit černou díru a pomalu do ní přemísťují všechny věci ze svého okolí.

Následuje přesun do předsíně a oblékání bund, čepic, rukavic a obouvání. Samozřejmě během této finální oblékací fáze proběhne opakovaný návrat do pokojíčku pro dalších pár nepostradatelných věcí. Atmosféra se v tuto chvíli podobá cílové rovince cyklistického závodu, trenéři řvou a závodníci makají, funí a někteří i vysílením brečí. Za deset minut osm konečně peloton vybíhá v čele se svou vysílenou maminkou směrem ke škole a v duchu prosí pana školníka, aby jim nezamknul školu před nosem.

Pro mě v tuto chvíli začíná normální pracovní doba, která ať je jakkoliv stresující, oproti intenzívnímu ránu s dětmi působí jako pravidelná dopolední hodinka ničeho.

Odpoledne po čtvrté hodině končím v práci a vyrážím pro děti do družiny. Tohle už jim jde skvěle, v šatně se převlíknou a vyrážíme domů. Tam se otočím ve dveřích, vezmeme baťoh s věcmi a vyrážíme s Bárou do kroužku. Každý den má jeden, takže je vlastně jedno, jestli je pátek nebo středa. Během kroužku na ni musím čekat, protože nemá cenu se vracet domů nebo někam odcházet, tento čas oceňuji hlavně během zkouškového období, kdy se mohu zcela nerušeně hodinu učit ve společnosti ukecaných maminek stejně starých dětí. Po šesté hodině se už konečně ocitáme doma.
„Báro, Matouši, úkoly honem.“

Ačkoliv by bylo ideální, kdyby dělaly své úkoly zcela samy, takto to bohužel vážně nefunguje. Buď jim musím radit, nebo přímo dohlížet, protože jinak se celkem přehledný text mění v tajnou šifru mistra Leonarda napsanou arabským písmem v náhodném pořadí ve svislém směru. Před večeří si ještě trochu poklidí pokojíček. To musí alespoň v malé míře dělat každý den, protože jinak se náš útulný byt mění rychle v celkem neútulný slum. V půl osmé zasedají k večeři a probíhá standardní kombinace konverzace a konzumace. Ta první neustále zvyšuje svou intenzitu, ta druhá se blíží k nule.
„Já jsem Černý kocour a ty jsi Beruška.“
„Ne, já sem kocour a ty Beruška.“
„Mamí, on nechce být Beruška.“
„Beruška je holka a já jsem kluk.“
„Mamí, on si zacpává uši a chce být kocour.“
„Proboha jezte, s takovou půjdete spát o půlnoci.“
„Já jsem Beruška.“
„Já letím ve vrtulníku.“
„Tak sakra jezte!“
Po půl hodině jsou konečně talíře prázdné.
„Mamí, můžeme si pustit nějakou pohádku?“
„Tatí, já mám ještě hlad.“
Super, jdu nakrájet chleba a děti se zmocňují tabletu. Po další čtvrt hodině dojídají přídavky a otáčky jejich šíleností se zrychlují.
„Hu hu, jsem královna ze Sáby a vy mě budete poslouchat.“
„Uáááá, kung-fu, pojď.“
Domácnost se proměňuje v kolbiště. Dva na dva. Naštěstí dospělí bojovníci vyhrávají. Děti jsou zatlačeny do koupelny a přinuceny k večerní hygieně. Pod dohledem zvýšené ostrahy se umyjí a vyrážejí do postelí.
„Dobrou noc.“

Pět minut a první bojovník za práva dětí je zpět.
„Hledám nabíječku na pana bubáka, už nesvítí.“
Tento problém je rychle vyřešen. Za dalších pět minut přichází druhý bojovník a vznáší své stížnosti:
„Nemůžu usnout, mně se nechce spát, potřeboval bych se podívat na pohádku.“
„Neexistuje.“
Promptně je vykázán do postele a cestou nás ještě obdařil výkřikem: „Vy mi nic nedovolíte!“
Následující minuty se odvíjejí v duchu tichého špitání, které samozřejmě přerůstá v pokřikování.
„Proboha, spěte už!“
Je ticho, které vydrží pár minut a vše se opakuje.
„Tak sakra spěte, je devět hodin, dělejte!“
Opět nastává podezřelé ticho, jdu děti zkontrolovat a samozřejmě nespí. Jeden se chechtá pod peřinou a druhý si čte.
„Tak teď už toho mám dost, zhasnout a spát!“
Po tomto křiku už očekávám návštěvu ze sociálního úřadu, ruku bych do ohně za to dal, že to museli slyšet i vězni v nedalekém kriminále. V půl desáté konečně usíná Matouš.
„Báro, co tu děláš?“
Jako vždy se náš noční pták, nebo možná genderově správně ptačice, zjevuje v obýváku s prosebným výrazem podomního obchodníka předražených pojistek.
„Já nemůžu usnout.“
„Báro, nezlob, běž si lehnout!“

Po čtvrt hodině Bára usíná taky. Sláva, jdu si uvařit čaj, konečně nastává ideální chvilka pro učení nebo seminárky. Sedám ke kompu a
otvírám dokument, dvacet minut do něj koukám a každou větu čtu třikrát. Mozek přestává pracovat a myšlenky jsou nestabilní jako bangladéšská ekonomika. Po promarněné půlhodině to vzdávám a odcházím spát, snad bude zítra klidnější den.

Tento text věnuji především svým spolužákům z denního studia, kteří se nás dálkaře občas snaží dojmout svými trablemi s nedostatkem času a prostoru. Proto, až budete mít pocit, že opravdu, ale opravdu nemůžete svým povinnostem dostát, vzpomeňte si na vám známé dálkaře, zatněte zuby a makejte, bude totiž hůř.