Erasmurcia — cesta a první den


Takže to přeci jen přišlo. Slunce vyšlo i tentokrát a po rozloučení s rodinou, přáteli, kolegy, domácími zvířaty a plyšáky, jsme se vydali na cestu na letiště. Po celkem poklidné cestě polskou dálnicí jsme tedy v páteční mlhavé ráno stáli na letišti v Krakowě a vážili kufry. Po třetím přebalení kufrů ukázala váha konečně správné číslo, takže jsme je omotali potravinářskou fólií a odevzdali na přepážce. Pak ovšem přišla největší výzva. Bezpečnostní kontrola. Vybalit a znovu zabalit celé příruční zavazadlo byla opravdu radost. A aby toho nebylo málo, já jsem si musela zout boty (fakt těsné kozačky nad kolena – no, co vám budu povídat, celkem to trvá to zout) a Dominika vzali na náhodnou kontrolu.
Každopádně jsme to dali a po drobných komplikacích (Dominikovo příruční zavazadlo bylo vybráno k odevzdání a přepravě v nákladovém prostoru, let nabral deset minut zpoždění…) jsme konečně seděli na svých místech a čekali na vzlet.
Let byl taky celkem fajn, turbulence jsme trefili jen jednou. Vzlet i přistání byly úplně bez problémů, já jsem se asi hodinku prospala a nikdo netleskal. Takže vlastně fakt úspěch.
Když jsme konečně vyzvedli kufry, přebalili věci, vysvlékli se ze zimního (ve Španělsku bylo asi 13 stupňů a pršelo, když jsme dosedli) a dorazili do hlavní haly letiště v Alicante, byly asi čtyři hodiny. Naprosto vyhládlí jsme zamířili k nejbližším obchodům s jídlem. Tam nás ovšem čekala facka ve formě cenovek. Uuuuf. Nakonec jsme si dali jen opravdu malé jídlo a začali se opravdu bát.
Autobus do Murcie nám jel až v šest. Poznávali jsme tedy letiště a v příslušnou dobu se vydali na zastávku. Dvacet minut zpoždění je tady asi v pohodě, nikdo nevypadal příliš překvapeně, nebo naštvaně, že musí tak dlouho čekat.
Na autobusovém stanovišti v Murcii nás měla vyzvednout Dominikova kamarádka z Buddy programu. Bohužel, jsme trubky trubkovaté a špatně jsme si spočítali, jak dlouho trvá cesta. Na stanovišti jsme tak byli o hodinu dříve. No co už. Na Marii (jak se Dominikova Buddy jmenuje) jsme počkali v místní kavárně. Spolu jsme se vydali hledat místo, kde spíme prvních pár dní, než se uvolní náš byt v centru. Ztratili jsme se asi jen čtyřikrát. Potom nás Maria vzala na super večeři, znovu jsme se ztratili a hurá do hajan.

Probudili jsme se do překrásného rána s blankytně modrou oblohou. Vydali jsme se na lov jídla do místního Carrefouru s představou, že si poté zajdeme na snídani do nějaké malé kavárny. Než jsme se dostali z obrovského obchoďáku ven (nutno dodat, že velkou vinu na tom mám já a můj zájem o místní výběr zboží – čtyři kila pomerančů za necelé euro!!! Třeba) bylo poledne. Změnili jsme tedy plán a zašli raději na montaditos (takové malé sendviče). Najezení a plní energie jsme se rozhodli projít se ještě do města. Bylo nádherně, docela teplo a historické centrum nás naprosto okouzlilo. Úzké uličky, kavárny a taverny, trhy s mořskými plody… Už se nemůžeme dočkat, až tam budeme bydlet! Po výletu do centra jsme se rozhodli navštívit ještě Mercadonu, což je něco jako naše Penny, a koupit si něco k pití. Jaké bylo naše překvapení, když jsme stáli u pokladny. Čerstvý pomerančový džus nás vyšel na necelých dvacet korun a ostatní položky nákupu na tom byly velmi podobně.
S džusem v ruce a dobrým pocitem jsme se tedy vydali nazpět k dočasnému domovu.

Zatím se nám tu líbí moc! Moje první postřehy:

  • slunce tu svítí neskutečně, počasí se dá přirovnat k našemu konci března
  • v každé kavárně je alespoň jeden hrací automat
  • všechny kavárny a restaurace jsou otevřené, nebo průchozí a nikde se “nesedí” jako u nás
  • neustále potkáváme lidi, kteří si prozpěvují
  • na přechodu se na zelenou většinou moc nečeká
  • všude rostou pomeranče (jeden jsem zkusila a byl strašně kyselý, ale jinak fajn)
  • NIKDO tu nemluví anglicky (Místní většinou alespoň rozumí, takže já na ně anglicky a oni na mě španělsky. Dnes jsem ale platila také pomocí věty “Já peníze pro ty!”)