Studentka a blog/k


Jsem z generace Y. Dítě devadesátek, odkojené na Dádě, a když jsem byla mladší, každou sobotu jsem čekala, až v Esu zahrají tu moji písničku, a pak si počkala na další díl Čarodějek nebo Buffy. Když jsem chtěla nějaké ty aktuální informace ze života celebrit, opět jsem čekala… až vyjde nové Bravo. Na všechno se tak nějak muselo čekat, ale nikomu to nepřipadalo divné, bylo to v té době prostě přirozené. To už je však minulostí, na scéně je generace Z. Zetkoví teenageři nemusí na nic čekat, seriály zkouknou on-line a drby o slavných přečtou na internetu. A nebo taky ne. Protože slavní — myšleno herečky, zpěvačky, zpěváci a herci — už je možná tolik nezajímají. Jejich zájem je upínán k blogerům, youtuberům, vlogerům, streamerům a tak podobě. Určitě víte o koho jde, jsou to lidé, kteří píší/natáčejí věci ze svého života (nebo při hraní her) a dávají je na web.

Já dlouho nevěděla o co jde. Poslední dobou se však objevují na stránkách časopisů a tak mě to donutilo se na pár videí podívat. Většinou jsem tak patnáct minut čekala na pointu videa, ale ta mi prostě unikla. Možná ještě teď běží maraton na druhé straně zeměkoule. Konkretně youtubeři na mě působí jako lidé, kteří prostě jen tak plkají do videí, co si koupili, co budou o víkendu dělat, co je děsí a tak. A mladí je milují. Nejvtipnější na tom všem je, že si na tom youtubeři vydělají dost peněz a samy firmy usilují o to, aby s nimi spolupracovali. A v podstatě to jsou lidé, kteří nic nevytvářejí a nic neumí. To je možná můj subjektivní názor, který se ovšem netýká blogerů, zabývajícími se hand made, vařením zajímavých receptů a podobných zaměřeních.

A tak mě napadá otázka: co na tom ty lidi tak baví sledovat? Život jiných lidí pod drobnohledem? A proč mají youtubeři potřebu sdílet vše ze svého soukromí? Tahle potřeba je ale vlastní nejen youtuberům, ale i „obyčejným smrtelníkům“, kteří prostě jen postují na svůj Facebook, Instagram a pod. Dřív tohle nebylo. Něco se nám podařilo a sdílení informací spočívalo v tom, že jsme se pochlubili doma a kamarádům. A byla naše radost o něco menší? Myslím, že ne. Samozřejmě vím, že se nejde pořád ohlížet do minulosti, svět se vyvíjí a vše pokročilo. Ale napadá mě — není všechno tohle sdílení, psaní na blogy nakonec trochu blokem v normální komunikaci? Někteří blogeři/youtubeři začali točit videa, protože neměli kamarády a mluvení na kameru brali jako že se vypovídají. A teď jsou miláčci publika. Je to v pořádku? Těžko říct. Nejvíc mě však fascinuje, když se youtubeři vysvětlují svůj úspěch svojí otevřeností a bezprostředností. Nevím, jestli je bezprostřední a spontánní, když pokaždé, co někam jdou, musí myslet na to, že z toho musí udělat vlog, co všechno musí natočit a podobně. Já když jdu na koncert, tak ačkoliv sebou mám svůj kompaktík, většinou nikdy nic nevyfotím, protože na to nemyslím a zkrátka si užívám ten okamžik. Ačkoliv mezi generací Y a Z je jen pár let, tak rozdíly tam jsou. Nebo aspoň já mám problém některé věci pochopit. Vnímáte to také tak? Budu ráda za ohlasy na tuto problematiku v komentářích 😉

A jinak YOUTUBE mám ráda. Moc. Ale raději než hloupě žvanícího youtubera si tam pustím svoji oblíbenou zpěvačku, osobu, která v životě něco dokázala a je slavná díky tomu, že něco umí.

, , ,