Absolventka a „ztráty a nálezy“


Drahý čtenáři!

Za tu dobu, co chodím na pohovory, jsem zjistila, že ačkoliv je už beru více s chladnou hlavou, na žádný pohovor se nelze úplně připravit a stejně se občas cítím zaskočena nebo zklamána.

Setkala jsem se s/se:

  • nevhodnými osobními dotazy na můj rodinný stav. Sice mi to příliš nevadilo, necítím se těmi dotazy až tak diskriminována, ale přijde mi to jako projev neprofesionálního přístupu, vezmu-li v potaz, že např. svobodná matka je v ten okamžik ve značné nevýhodě;
  • zdůrazňováním, že mám vysokoškolské vzdělání a pozice je málo placená (působilo to na mě dojmem, že se mi snaží říct, že jsem pro ně překvalifikovaná);
  • pohovorem, kterého se účastnil personalista a potenciální nadřízený, přičemž nadřízený celou dobu seděl a mlčel, a k požadovanému úkolu, který jsem si měla připravit na pohovor a také jsem jej tam odprezentovala, se nijak nevyjádřil, ani se na nic nezeptal;
  • neschopností formulovat pořádně otázku a následnou pětiminutovou diskuzí mezi mnou a dotazujícím, co tedy po mně chce;
  • údivem, že jsem přijela až z města XYZ, ačkoliv je dojezdová vzdálenost jen cca 30 kilometrů;
  • obavami, že nejsem natolik loajální, abych neutekla zaměstnavateli za několik měsíců na místo bližší mému oboru;
  • velmi nadsazeným očekáváním zaměstnavatele ohledně mé osoby, kdy jsem měla pocit, že četl jiný životopis než můj.

A co tím chci říct? Když se stane, že z pohovoru odcházíš s pocitem, že to byl propadák, i když ses snažil ze sebe dostat to nejlepší a doufáš, že nikoho z nich nikde raději nějakou dobu nepotkáš, řekni si, že naproti tobě taky sedí jen lidi. Já jsem díky několika absolvovaným pohovorům ztratila iluze o tom, že většina výběrových řízení probíhá na vysoké úrovni.

Co mi pohovory daly:

  • zlepšení komunikačních schopností ve styku s naprosto cizími lidmi;
  • zmenšení trémy;
  • schopnost lépe popsat vystudovaný obor;
  • zdokonalení se v přístupu “Když nejde o život, tak jde o *****.”

Absolventka

 

, , ,