Absolventka a projekty EU


Drahý čtenáři!

Dnešní příspěvek nejspíš bude delší než obvykle, ale třeba to uvítáš jako rozptýlení během zkouškového období. Od nástupu na Úřad práce jsem se neustále setkávala s projekty nebo semináři, které jsou financované Evropskou unií.  První setkání proběhlo zhruba měsíc od registrace na pracáku, kdy se absolventi museli povinně zúčastnit informační přednášky o rekvalifikacích, projektech, kurzech a o právech a povinnostech zaměstnavatele či zaměstnance.

Ze školy jsem zvyklá na dlouhé přednášky, i podstatně delší přednášky. Ale tohle bylo pro mě a i další účastníky docela utrpením. Celou dobu mi hrálo v hlavě, že lidé, kteří by nám měli v podstatě ukazovat, jak vystupovat, abychom zaujali případné zaměstnavatele, tohle totálně podělali.

Do prezentace na jeden slide toho naflákáme co nejvíce a ideálně, abychom nemuseli moc řešit, co říkáme, tak to z toho slidu rovnou celé přečteme. A co na tom, že v místnosti sedí víc jak 30 lidí, já si k té prezentaci prostě sednu za stůl, aby na mě viděli jen ti z první řady, ti ostatní mě nezajímají. Tohle všechno za hlavičkou “financováno z EU”.

Následovala přednáška z Inspektorátu práce, slidy ještě napráskanější. Z počátku byly aspoň s hodnotnými informacemi, co má obsahovat pracovní smlouva. Když se ale obsah přednášky přesunul k zaměstnávání cizinců v ČR a spolupráci s cizineckou policií, měla jsem chuť si poklepat na čelo. Když jsme se blížili k domnělému závěru, přednášející několikrát dodal: “A ještě doplním, že…” A na tento dodatek se pokaždé ozvalo ze sálu: “Neee, už neeee…”

Tímto způsobem byl výklad prodloužen asi pětkrát a na konci většina účastníků hleděla rezignovaně do stolu, protože to byl naprostý výplach mozku, který mně osobně nic nepřinesl. A podle okolních reakcí nejspíš i nikomu dalšímu. Nutno podotknout, že někteří přednášku rovnou vzdali a odešli v půlce. Po tomhle vystoupení jsem měla chuť se zvednout a jít se účinkujících zeptat, zda ví, jak má vypadat správná prezentace a informovat je o tom, že pokud chtějí udržet lidi aspoň trochu v pozoru, mohli by se při výkladu postavit.

Abych nezapomněla. Během výkladu nám byl rozdán sešit A4 s názvem projektu a všemi hlavičkami, které jsou při dotacích EU všudypřítomné a povinné. V duchu jsem se zaradovala, že tam budou nějaké přínosné informace nebo aspoň informace z těch nepřehledných slidů, ve kterých se objevovaly i výklady zákonů. Nejspíš si to mysleli všichni, protože po otevření jsme začali horlivě listovat, abychom zjistili, že jde jen o blok. Vážně by mě zajímalo, kolik peněz z dotací padne na tyhle bloky, propisky a klíčenky, protože mi to připadá jako neuvěřitelné plýtvání. V ten moment, jak jsme tam seděli, by opravdu většina z nás přivítala, kdyby ten velký blok obsahoval z půlky nějaké přínosné informace a zbytek si mohl zůstat klidně na psaní.

Další setkání s projekty EU proběhlo velmi brzy. Zaregistrovala jsem se do projektu, který poskytoval dotace na pracovní místo po dobu jednoho roku pro absolventy a lidi bez praxe. Nápad to není špatný, jen se k němu musíš dostat dřív jako já, protože projekt už končí. Ale věřím tomu, že jej někdy zopakují. Co mi ale přišlo velmi vtipné bylo to, jak nám bylo do hlavy neustále vtloukáno, v jaké výhodné pozici momentálně jsme, že si snadněji najdeme práci.

Oslovila jsem několik potenciálních zaměstnavatelů s tím, že je tu možnost využít na mě dotace. Většina z nich byly knihovny. Někteří zaměstnavatelé nezareagovali vůbec, někteří se ozvali s tím, že je to zajímavé, ale musí to projednat s dalšími lidmi a dají mi vědět (nedali). Pro jiné zaměstnavatele účast v projektu nebyla vůbec zajímavá, protože podle nich obnáší hodně papírování. Nakonec se mi podařilo domluvit se s jednou knihovnou s tím, že když projekt končí a dotace by už nepokryla celý rok, budu tam pracovat jen po dobu vyplácení dotace. Byla jsem ráda, že mám tedy alespoň něco. Po nějaké době, protože se nic nedělo, jsem se ozvala paní z pracáku, která má projekt na starost. Chtěla jsem vědět, jaký bude další postup, jestli už mám jednat jen s knihovnou, nebo mám přijít ještě podepsat nějaké papíry na úřad.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že knihovna nakonec z projektu odstoupila, protože nemá finance na to, aby mě platila z financí dalšího půl roku. Nechápala jsem. Jakého dalšího půl roku? Dotace od EU se vyplácejí ještě půl roku, všude v oficiálních dokumentech mají, že minimální délka smlouvy je 6 měsíců, tak proč by mě knihovna měla pak sama platit ještě půl roku? Přece uzavřeme smlouvu na půl roku, já budu spokojená a knihovna bude spokojená, že má na chvíli pracovní sílu navíc a nic ji nestojí. Situace ve většině knihoven je totiž taková, že peněz na nové pracovní síly nezbývá a zřizovatel, kterým je obvykle město, popustit chlup nechce. Bylo by to dočasné řešení pro obě strany.

Oficiální materiály projektů EU očividně nemůže nikdo brát vážně!!! Co na tom, že na webu i v jejich oficiálních tištěných materiálech je napsáno, že pracovní smlouva musí být minimálně na půl roku. Smlouva na půl roku, jak mi bylo sděleno, platí jen pro osoby se zdravotním postižením, takže aby na mě mohla být čerpána dotace, musím mít smlouvu na celý rok. Že se to uchazeč o práci ani zaměstnavatel nikde nedočte? To nikoho netrápí. Jen celá ta informace vypadá jako právě teď vycucaná z prstu.

Projekt tedy končí, žádného zaměstnavatele, který by měl zájem mě zaměstnat na celý rok a půl roku na mě čerpat dotaci, jsem nesehnala. Za to jsem z pracáku uháněna, jestli už teda někoho mám, protože do 16. ledna se musí podat žádost a kdyby se to náhodou nepovedlo, tak mohou udělit výjimku. Zajímavé, u čeho výjimky udělit jdou a u čeho ne. Smlouva na půl roku u příspěvkové organizace mezi ně očividně nepatří. Celé to na mě působí dojmem, že já jsem se svým podpisem zavázala k plnění určitých podmínek, abych se mohla projektu zúčastnit, ale ze strany úřadu je to velmi (ne)závazné.

Tímto tě nechci od projektu odradit. Uplatnění díky němu našlo mnoho lidí, takže se určitě informuj, zda něco takového neběží, když se náhodou dostaneš na pracák. U mě je asi zásadním problémem to, že jsem se do projektu dostala, když už končí. Nemění to ovšem nic na tom, že důvěryhodnost úředních informací po této zkušenosti nebudu brát vážně.

A informační pracovník zaplakal…

Absolventka