Absolventka a pětiletka


Milý čtenáři!

Týden s týdnem se sešel a je tu další příspěvek. Minule jsem slíbila, že tématem budou typické otázky u výběrového řízení. Během mých dosavadních zkušeností jsem se nejčastěji setkala s otázkou, jak bych se sama popsala nebo jaké jsou mé pozitivní vlastnosti? Z mé strany následuje výčet vlastností typu: jsem pečlivá, komunikativní, spolehlivá, ráda se učím novým věcem. Od prvního pohovoru si říkám, že tohle musí slyšet pokaždé, když se na to někoho zeptají. Tak jsem si k tomu přisadila, že jsem schopná pracovat v týmu a ráda pracuji s lidmi/kolegy, kteří mi poskytují zpětnou vazbu a konstruktivní kritiku.

Může se ti také stát, že budou chtít vědět, jaké jsou naopak tvé negativní vlastnosti. Největší chybou je říct, že žádnou nemáš nebo tě žádná zrovna nenapadá. Pro personalistu je příjemné, když vidí, že víš o svých negativních stránkách a svědčí to i o jisté zralosti. Znění odpovědi je také důležité v závislosti na pozici, o kterou se ucházíš. Pokud stojíš o práci knihovníka u výpůjčního pultu, bude hloupost říkat, že máš problém komunikovat s lidmi. To, že je to pro tebe prostě výzva a chceš překonat sám sebe, si v tomhle případě raději nechej pro sebe. Takže radši vyslov nějakou jinou negativní vlastnost nebo jiný nedostatek, který nebude hlavní překážkou v získání vysněné práce.

U pohovoru se také občas zeptají, jakou nejkomplikovanější situaci jsem řešila a jak jsem si s ní poradila. Tady není moc co řešit, protože moje pracovní zkušenosti jsou minimální, takže nejvíce stresující bylo občas jen studium. 🙂

Pokud se tě zeptají na pracovní zkušenosti, i když je máš zapsané v životopisu, určitě se poděl i o brigády, na které jsi chodil, přestože se vůbec netýkají daného oboru. Na pohovorech se občas najdou lidé, kteří dokáží ocenit i tuto skutečnost. Rádi vidí, když už má uchazeč sebemenší praxi, protože to vypovídá o tom, že mu nedělá přejít ze studijního režimu na režim pracovní, kdy musí vstávat třeba v pět ráno nebo dříve a oddělat si poctivě 8 hodin.

Nejzáludnější a nejnepochopitelnější otázkou z mého pohledu je: Kde se vidíte za 5 let? Namístě určitě není odpověď “Na vašem místě!”. U žen bych se vyvarovala i odpovědi “Na mateřské se třemi dětmi!”. Muž si ale může dovolit říct, že by za 5 let chtěl mít rodinu. Protože v naší společnosti se bere jako samozřejmost, že na rodičovskou dovolenou jde žena. Já říkám, že chci dělat práci, která mě bude naplňovat a bude přiměřeně finančně ohodnocená. Lepší verze odpovědi mě zatím nenapadla. Prostě je pro mě tato otázka a odpověď na ni stejně záhadná, jako je odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec.

Když jsem se dívala na Internetu, jaké zákeřné otázky mi mohou na pohovorech dávat, objevil se tam i dotaz, proč by měli vybrat zrovna mě. S úlevou musí říct, že se mě naštěstí na tohle nikdo nezeptal. Asi by totiž nastalo trapné ticho a mě šrotovalo v hlavě. To je můj problém jako děsně sebekritické osoby. Jediné, co mě napadá, je, že CHCI pracovat a myslím si, že by mě ta práce bavila, třeba bych přinesla i něco nového, minimálně své nadšení a zapálení, ale co blíž říct, když moje pracovní zkušenosti jsou pouze na dělnické pozici. Nechci jim mazat med kolem pusy, protože moje představy o dané pozici a práci mohou být značně zkreslené a naivní. V závěru tedy bude znít má odpověď asi takhle, protože víc než znalosti ze školy a své nadšení nemůžu nabídnout. A že to nadšení na mě asi musí být znát, protože nejčastěji děkovné maily za účast na výběrovém řízení se zamítnutím zněly: Líbilo se nám Vaše nadšení, ale…

ALE já vytrvám.

Absolventka

 

 

, , ,