Absolventka a pracák


Milý čtenáři!

Jak již z názvu článku vyplývá, dnešní příspěvek je věnován oblíbené návštěvě úřadů. Toto téma se brzy bude týkat studentů, kteří budou dělat státnice teď v zimě. Pokud mezi ně nepatříš, jednou se tenhle problém bude stejně nejspíš týkat i tebe. Tak snad si na tento příspěvek vzpomeneš, až budeš pátrat, jak to tedy přibližně chodí.

Po ukončení studia bys měl jako absolvent, jestli neseženeš brzy práci, navštívit Úřad práce. (Pokud si nechceš platit zdravotní pojištění sám nebo nechceš zažít adrenalinový zážitek v podobě exekučního řízení.) Zdravotní pojištění je ti automaticky hrazeno ještě ten měsíc, kdy jsi úspěšně složil státnice, a také měsíc následující, takže máš dost času se na tuto návštěvu psychicky připravit. Můžeš se ale přijít nahlásit i dříve, pokud se ti nechce čekat.

Registrace na pracáku by měla nejprve probíhat v místě tvého trvalého bydliště. Pokud je tvým záměrem hledat práci jinde, protože máš už třeba podnájem v jiném městě a dojíždění by tě obtěžovalo, můžeš si až poté domluvit „přeregistraci“. Před samotnou návštěvou je dobré si také zjistit, jaké mají vůbec úřední hodiny. U nás mají na webu i přímo uvedeno, ve který den mají chodit nově se registrující. Když přijdeš v jiný den, tak tě sice nevyhodí, ale štvát úředníka asi taky nebude nejlepší začátek. Ještě než tam vyrazíš, nachystej si s sebou diplom, občanku a pro jistotu i propisku na vyplnění formuláře. Pokud diplom ještě nemáš, na studijním ti vytisknou potvrzení o studiu, kde bude datum ukončení studia.

Mně se tato zkušenost také nevyhnula. Takže takto vybavená dorazím na pracák, kde hledám příslušný referát a vcházím do čekárny, kde lovím formulář a pečlivě jej vyplňuji. Pak si nechávám vytisknout pořadové číslo a čekám, až zazní tón a na obrazovce se konečně objeví to moje, které tisknu v ruce, spolu s číslem dveří, do kterých mám jít. Při čekání projíždím očima nástěnku s nabídkou rekvalifikačních kurzů. Moje první úvahy o rekvalifikaci, když už na tom pracáku budu, se přiklánějí k rozšíření si vzdělání o účetnictví nebo personalistiku, když chci pracovat třeba i jako asistentka, pokud neseženu nic v oboru. Taková nabídka tam ale není k nalezení. Můžu si vybrat, jestli více toužím po řidičáku na vysokozdvižný vozík nebo po vyhlášce č. 50. Kdyby ale bylo nejhůř, v závěru bych nejspíš nepohrdla ani jedním. Řidiče na vysokoplošný vozík hledají docela často a člověk musí mít dobré organizační schopnosti, což si myslím, že mám. (Odvezu, dovezu, uskladním, přesunu, tohle bude potřeba odvézt dřív, tohle později. Už na brigádě se mi to líbilo a jak ráda jsem jezdila jen s obyčejným paleťákem!) Konečně se rozsvítilo moje číslo.

Mezi deseti dveřmi hledám ty své vyvolené, klepu a vcházím do dveří s pozdravem. Přede mnou sedí za stolem paní. Čekám, že mě vyzve, abych se posadila, ale výzva nepřichází. Tak se usadím sama. Nejprve po mně žádá občanku, naťuká si něco do počítače a ptá se, co jsem naposledy dělala. Studovala. Předávám jí tedy diplom, který si okopíruje, kopii orazítkuje a vloží do složky. Pak začne procházet můj formulář.

„Nenapsala jste tady svoje telefonní číslo“, říká mi.

„Aha“, vypadne ze mě a oči mi bleskovou rychlostí přejíždí po formuláři. Políčko nevidím. Referentka zabodne prst do šedého papíru a já vítězoslavně píší svůj telefon.

„A tady jste zapomněla zaškrtnout políčko“, dodá ještě.

„Aha“, zase hlesnu a přemýšlím nad tím, jestli existuje nějaká formulářová selektivní slepota.

Pak vypisuje na zelenou průkazku mé jméno. Tu mi předává s tím, že si do něj mám napsat sama datum 24. 11., což je datum, kdy mám se svou referentkou „schůzku“. Podle mě je to spíš jen kontrola, jestli jsem si už sama našla práci. Následně ještě mluví o tom, jak si můžu vydělat při pracáku na dohodu o provedení práce 4250 korun měsíčně = polovina minimální mzdy, a že kdyby to bylo víc, tak mě vyřadí z evidence. Podepisuji papír, že jsem se vším srozuměna a ptám se, jestli už je to všechno. Beru si vyfasované informační papíry s průkazkou a odcházím. Z pracáku vycházím s rozporuplnými pocity. Poprvé jsem oficiálně použila svůj vysokoškolský titul. Odnáším si ho napsaný na svítivě zelené průkazce, která dokládá to, že ode dneška oficiálně patřím k nezaměstnaným.

Následuje ještě návštěva zdravotní pojišťovny, kde hlásím, že jsem vedena na Úřadu práce, což dokládám výše zmíněnou průkazkou a ještě svým diplomem. Tím celá evidence pro mě končí.

Pokud jsi, čtenáři, dočetl až jsem, musím ti sdělit, že s danými rekvalifikacemi to není v závěru tragické, ale nástěnky se tak na první pohled bohužel tvářily. O těchto možnostech absolventa si ale řekneme třeba jindy.

Absolventka

 

, , ,